Síla zvyku je silnější než láska

Mnoho z nás sní o té pravé, osudové lásce na celý život. Mnoho z nás po ní touží, ale většina nakonec dostane rozum a uvědomí si, že síla zvyku je silnější.

Ano, všichni, kteří jsme v tom určitém věku, věříme, že právě na nás se usměje štěstí, a že právě my budeme tou výjimkou, která potká osudovou lásku. Lásku, o které se píše v pohádkách a laciných románcích pro ženy. Sice je asi pravda, že žen se to týká více, ale muži, sáhněte si do svého svědomí a paměti a

přestaňte si lhát. Zkrátka každý teenager, v dnešní době masírovaný pokroucenou vizí lásky, aspoň jednou pomyslí na svoji šťastnou love story.

Nu a najednou se zamilujeme a věříme, že to je ta pravá láska, že jiná už nebude. Po čtrnácti dnech vystřízlivíme. A pak přijde další, a další a pak třeba vztah na dva roky, kdy už jsme opravdu přesvědčení, že to je to ono. A tehdy vyprchá chemie a jsme tam, kde jsme byli.

Takže co jiného nám zbývá, než dostat rozum a jako většina si na někoho zvyknout? Utvořit stabilní dvojici a ukojit tak lidskou potřebu žít v páru? Přece se nebudeme dál marně pachtit za svojí osudovou láskou jako hrstka zbývajících snílků? Pravá láska je jen naivní touha ještě naivnějších slečen. A těm se přece smějeme.

Síla zvyku vyhrává a my žijeme svůj poklidný život. Je ale ten poklidný život šťastný? Nechybí mu něco? A nebolí nás pak dívat se na ty šťastlivce, kteří tu svou lásku opravdu našli? Třesky plesky, oni si na to jen hrají a sami sobě nalhávají. Pravá láska nebo láska na první pohled? Pohádky pro děti. Náš vlastní vztah má budoucnost, je založen na pevných základech jako porozumění, kompromisy, finanční stabilita, v lepších případech přátelství.

Jenže v každém z nás je kus romantika – v každém, ať si to přiznáme nebo ne, a v určitých chvílích si trochu posteskneme. Vzpomeneme si, o čem jsme snili, a těm naivním hledačům lásky začneme závidět jejich víru. Ale už je pozdě.

Ať už je to s pravou láskou jak chce, ať si na ni kdo chce, jak chce, věří, já bych nad ní nikdy takhle uvažovala, kdyby se mi do rukou nedostala knížka To nejlepší z nás od Nicholase Sparkse. Právě tady se odehrává velké drama jedné velké, osudové lásky – té první. Možná se to zdá naivní, možná to i je, ale osud Dowsona a Amandy naivní není. Životní osudy nejsou nikdy naivní.

Muž, který je bílou vránou rodiny, žena, jejíž rodiče na to nehledí a jeden dlouholetý přítel, který jediný má rozum a svede tak svou poslední vůlí dávné milence znovu dohromady. Zápletka celé knihy. Nezdá se moc složitá – jen asi jako běžný život.

Právě díky téhle knize jsem začala uvažovat nad láskou a jejím trváním a opravdovostí. Je to zapeklitá věc a já myslím, že existuje – jsem naivní holka, ale taky si myslím, že většina lidí nemá dost trpělivosti a odvahy. A proto pak musí přijít na scénu spisovatelé jako Nicholas Sparks, aby těmto lidem připomněli podoby lásky.