Aneb jak může být Stmívání tak populární a oblíbenou knihou (a posléze filmem), když jde o jednu z nejhůře psaných knih, co jsem měla tu čest číst.
Nedávno jsem byla v knihovně a přede mnou stály tři slečny kolem sedmnácti, devatenácti let a s nadšením si půjčovaly první díl upírské ságy. Na druhou stranu ovšem byly trochu zklamané, neboť ostatní knihy si zapůjčit nemohly, jelikož ty byly na tři měsíce dopředu rozpůjčované. V tu chvíli mé knihomolské srdce nad slečnami zaplakalo. Buď budou ony slečny nadšené z tak krásného a romantického příběhu, nebo budou zklamané, že knížka není jako film. Obě varianty jsou k breku.
Já tady každopádně nechci psát o oněch dívkách a jejich „vkusu“, spíš jsem se chtěla objektivně podívat na srovnání knihy a filmu jednoho z největších omylů současné literatury a kinematografie.
Tedy abych mohla o něčem vynášet jakýkoliv soud, nejprve to musím znát, proto se přiznávám, že jsem shlédla všechny díly ságy Stmívání a první díl jsem dokonce četla. K dalšímu pokračování ovšem už nemám odvahu. Když jsem si tedy pustila první film, jen marně jsem hledala něco, co bych vyzdvihla – snad jen vizáž hlavních protagonistů. Byla jsem opravdu zhnusena všemi těmi romantickými cancy a vyznáními (ale nikomu neberu, že se mu to líbí). Ovšem po přečtení knihy, jsem názor na film razantně přehodnotila.
Ten film je výborný! To byla první myšlenka, která mě asi po třiceti stranách knihy napadla. Opravdu musím všem tvůrcům filmu složit poklonu, neboť celé jeho zpracování je na hony vzdálené od duchu, v jakém se nese kniha. Stephenie Meyer je skutečná kouzelnice, když z poměrně slibného fantasy námětu (upíry a vlkodlaky mám v oblibě) dovedla vytvořit uplakanou, červenou knihovnu pro třinactileté. A co víc, kniha sama je psaná jako třináctiletou, zakomplexovanou chudinkou, která toto všechno svěřuje jen svému tajnému deníčku a nikdy nic z toho nepustí na světlo světa. Tvůrci filmu museli být buď velice odvážní, nebo naprostí blázni, když si troufli podle takové knihy zkusit natočit film. A musím, leč je to těžké, říci, že se jim to dost podařilo. Přesto film pro mě stále zůstává romantickou blbostí pro puberťačky, která za nic nestojí. Ovšem u něj alespoň odpadá ten neskutečný patos, s jakým je vylíčena hlavní hrdinka Bella a vše co prožívá, a které ještě více patosu dodává ich-forma, jakou je celá kniha napsaná. Číst Stmívání je méně intelektuální záležitostí, než číst dětská leporela nebo Rudé právo.
Je mi jasné, že se tu do mě pustí zastánci Stmívání (nebo Rudého práva) a plno dalších lidí, kteří chtějí působit chytře, a tak mi začnou radit, že když se mi to nelíbí, ať si toho nevšímám. Jistě se dozvím, že nemám kritizovat, když sama nic neumím. Já mám ale pocit, že nevynáším kritiku, ale pouze objektivně hodnotím, a hodnotím to proto, že nechápu tu ohromnou pompu a slávu, která se Stmíváním přišla.
Každopadně mohu s čistým svědomím prohlásit, že Stmívání je to nejhorší, co jsem zatím četla, a mám pocit, že to tak i zůstane.
