Lidé se už neumějí obětovat

Nakolik je člověk schopný obětovat se, svůj život, kariéru, čas nebo peníze za někoho druhého? Za někoho třeba úplně cizího?

Nankingský masakr je poměrně známá záležitost, proto není třeba, abych psala, jak kruté to všechno bylo. Stačí si uvědomit, že o život přišlo aspoň čtyři sta tisíc lidí. Mně ale nejde tolik o samotný masakr, jako o daleko prozaičtější událost, která se odehrávala na pozadí kruté války.

Mou pozornost si získala Minnie Vautrinová, americká misionářka a děkanka místní dívčí university, kterou sama založila. Minnie pracovala v nankingské bezpečnostní zóně, kde se jí podařilo zachránit tisíce mladých dívek a žen jen díky tomu, že je ukryla ve své škole.

I v těch nejhorších dobách zůstala na místě a pomáhala a starala se o stovky a tisíce uprchlíků. Poskytovala jim azyl, jídlo a dokonce za ně vyjednávala s japonskými vojáky. Nechtěla dopustit, aby na jejích svěřenkyních byly páchány všechny ty ohavnosti a krutosti. Na západě si totiž mysleli, jak spolu čínští civilisté a japonští vojáci skvěle vycházejí. Skutečnost byla jiná. To, jak krutě bylo zacházeno s ženami a dětmi se za hranice nedostalo. Pouze díky Minnie Vautrinové se mnoho z obětí vyhnulo nemilosrdnému osudu. Pro tu ženu byla záchrana lidských životů vším. Stalo se to jejím posláním i jejím osudem a ona pro to obětovala všechno. Proto není divu, že místní lidé ji milovali a chovali v hluboké úctě.

Když se Minnie vrátila do Spojených států, musela se uchýlit do psychiatrické léčebny, jelikož ji stále pronásledovala myšlenka, že nepomohla více lidem. Lékaři se jí snažili pomoct, jenže její výčitky byly silnější. Záhy po nástupu na léčbu spáchala sebevraždu.

Tak se dá shrnout osud jedné statečné ženy, která se obětovala pro druhé. Rekviem za Nanking od Cha Ťina je velice realistický román, inspirovaný mnoha historickými prameny a dokonce deníky samotné Minnie Vautrinové. Přestože je mnoho postav vymyšlených, události samotné jsou zcela autentické, nepřikrášlené nebo snad nezlehčené. Scény války a života v ní jsou věrohodné a brutální – přesně takové jaké byly doopravdy. Pro mnoho čtenářů to nebude příjemný zážitek, ale zamlčovat skutečnost by bylo ještě nepříjemnější.

Když jsem tuhle knihu začala číst, moc dobře jsem nevěděla, co od ní očekávat. O Nankingském masakru jsem už kdysi něco četla, ale nějaký ukrytý příběh v něm jsem si představit nedovedla. Autor mě proto potěšil, když si zvolil tuto cestu. Líbil se mi příběh o jednom člověku, který zachránil a změnil život mnoha jiných lidí. Číst o naději, i když skryté v mnoha bolesti, je příjemnější, než jen o samotné bolesti.

Opravdu hodně se mě to dotknulo – asi proto, že se to skutečně stalo, že to není jen něčí fantazie. Musela jsem ale zároveň začít přemýšlet nad svým vlastním životem. Najednou mi připadal jaksi fádní a prázdný. A nejen můj, ale většiny z nás. Většina z nás jsou jen sobci – jsme k tomu vedeni už od malička.

Rekviem za Nanking je hluboká kniha, která vás nenechá nepoznamenané. Jsem ráda, že mi přišla do rukou, i když jsem z ní trochu smutná.