Jsem holub, co na dlouho zbloudil z cesty a nechtělo se mu domů. Ale jsem dobrý holub a tak jsem v sobě našla všechny síly a překonala ten strach roztáhnout křídla a znovu objevit už objevené.
Tři roky. Tři roky jsem nepublikovala ani řádku. Nešlo to. Měla jsem duševní zácpu a hlavně práci, která zkonzumovala všechnu moji touhu po psaní. Byla jsem vyšťavená, prázdná, bez jediné myšlenky, kterou bych chtěla sdílet.
I teď jsem jaksi zakrnělá a vůbec netuším, jestli tady sepíšu něco smysluplného, nebo jen vyplodím snůšku keců o tom, jak jsem ty tři roky nepsala blog. Ale jsem ráda, že teď ho píšu. Protože ty roky bez něj, jsem si připadala neúplná.
Ano, jsem exhibicionista (můj instagram je toho důkazem), potřebuju pozornost a publikum. Ale ze všeho nejvíc si potřebuju čas od času vypláchnout hlavu. Přelít myšlenky o mozek dál.
A tak jsem šťastná, že můžu zase psát a přelívat! Psaní mi šlo vždycky líp, než mluvení.
Jen se teď cítím trochu nesvá. Začínám znova, nezačínám úplně. A začít znova, je vždycky těžší. Ať začínáte znova cokoliv. Ne zrovna třeba kouření - to jde asi samo, ale když chcete navázat na něčem smysluplném tam, kde jste před dlouhou dobou skončili. Tak nějak to strašně chcete, myslíte na to, chybí vám to (tohle zní skoro jako o kouření), ale nějak vám schází ten prvotní stimul k tomu zase začít.
Je to, jako když jsem přestala chodit do posilovny. Vždycky mě to bavilo, užívala jsem si to a ten půlrok pauzy jsem pořád myslela na to, jak bylo super dát si do těla, a jak mi to chybí. Ale když nakonec přišlo na věc a já měla zase začít, byla jsem poněkud nervózní. A vlastně se mi ani nechtělo. Protože ono zase začínat od nuly je otrava a taky pořádný kus zodpovědnosti a povinnosti.
Zkrátka, jak jednou vyjedete ze zajetých kolejí, je problém vrátit se bez problémů zpátky.
A stejnou věc mám tady s blogem. Asi už rok se odhodlávám k tomu, že budu zase psát. Ale doposud jsem nenašla ten impuls to opravdu udělat. Hrozně mi to chybělo, ale ještě větší jsem měla respekt, který mě držel zpátky.
Ale už zase píšu!
A je to skvělý pocit. Každý úder do klávesnice si užívám. Naplňuje mě to štěstím… a taky trochu bázní.
Nevím, jak to mají ostatní, ale pro mě je vždycky těžké vrátit se k něčemu a začít zase znova. Je pro mě těžké najet na ty koleje a udržet se v nich - ať mě to tam baví sebevíc. Drží mě zpátky respekt, pohodlnost, nejistota.
No, nevím, jak dobrý ten holub jsem, ale jsem zpátky. Vrátila jsem se na místo činu páchat další výlevy myšlenek.
