Našli ji uškrcenou a s vytrhanými zuby. Jinak jí vůbec nic nebylo – nebyla tknutá. Sériový vrah nebo jen nějaký „obyčejný“ magor?
I já jsem se nechala zlákat bestsellerovou hitovkou Ostré předměty. No co vám budu povídat. Já stará milovnice hororů a thrillerů jsem si říkala, že tohle bude přesně něco pro mě. Jak jsem se přepočítala, respektive jak moc jsem se přeceňovala. Totiž Ostré předměty jsou skutečně hodně ostré.
Ze začátku docela obyčejná zápletka, říkala jsem si. Malá holčička, která se beze stopy ztratí. Nikdo neví proč a nikdo neví kam. Nikdo netuší, kdo by v tom mohl mít prsty. Pak se holčička objeví – ovšem uškrcená a bez zubů. Stejně jako oběť loňského léta. Celkem podezřelé, že by sériový vrah? Kdo ví. Nikdo! A tak se do malého, zapadlého města, kde prosperují pouze prasečí jatky, vyráží podívat mladá žurnalistka Camille. Myslí si, že napíše strhující článek, který jí vyhoupne mezi novinářskou smetánku. Smůla, policie Camille nechce sdělit žádné informace. Inu, novinářka si tedy musí poradit po své. K uskutečnění svých záměrů proto využívá veškerých svých ženských zbraní. Ano, těch zbraní, které jsou některé ženy ochotny použít vždy a všude. Však Camille taky není žádný svatoušek – má s tím bohatou praxi. A nejen s tím, má totiž také velkou zálibu v ostrých předmětech – ráda si jimi do své kůže řeže různá slova. Asi na památku. Zajímavá to slečna, což?
Ovšem ani ostatním postavám nechybí na opravdovosti a jisté špinavosti. Netušíte, kdo z toho malého zapadákova je ten hodný a kdo zlý. Máte pocit, že všichni jsou zlí – možná taky jsou, svým způsobem. Abych pravdu řekla, měla jsem v tom guláš, a když už jsem si konečně myslela, že vím, kdo za tím vším vězí, autorka mi vrazila hodně ostrý předmět do mých představ.
Gyllian Flynnová napsala své Ostré předměty tak strhující formou, že nebudete chtít přestat. Budete odbíhat od svých povinností, nepůjdete obědvat, knihu si s sebou vezmete i do vany – zkrátka Ostré předměty se do vás zaryjí, zakousnou a nepustí vás. Jejich děj vás strhne s sebou, a i když budete mít strach, budete číst dál – ta kniha vás donutí. Jen dobrá kniha vás donutí myslet na to, co se odehrává na jejích stránkách, i když budete zrovna v nepříjemném rozhovoru se svým šéfem.
Zaručeně to ale není kniha pro lidi se slabým žaludkem. Anebo je, ale pamatujte, že strávíte nejednu poetickou chvilku v objetí záchodové mísy. Já měla co dělat, abych s ní nešla na kus řeči. A to jsem dobře školena Stephenem Kingem, který ostatně o téhle knize prohlásil, že je to obdivuhodně odporné dílo.
Každá stránka přináší novou obskurní krásu a nechutnost, hnus, zděšení, fascinaci, i zalíbení – pro každého podle jeho gusta. Já sama mám z Ostrých předmětů dva pocity – znechucení a okouzlení. Je to bezesporu jedno z nejlepších děl, které jsem tento rok četla. Ovšem rozdýchat to, to už není tak snadné. Představte si, že byste přešli jen tak bez mrknutí oka, že vám někdo zrovna sekáčkem odsekl ruku. Asi s podobnými pocity se vyrovnávám s Ostrými předměty. Bohu dík.
Z té knihy jsem měla prostě strach. Měla jsem strach, když jsem jí četla, když jsem jí dočetla, i teď když o ní píšu. Všechno to hnusné a nechutné si mě tak podmanilo – možná bych měla uvažovat o konzultaci s psychologem!
Za jedno jsem ale knize, potažmo Gillian Flynnové vděčná, totiž za to, že ukázala světu, že i ženy – krásné a mladé ženy, umí psát o hnusu, bolesti, a špíně. My totiž nejsme princezny!
