Člověk revoltující? Ani náhodou!

Aneb scvaknu paty, sklopím hlavu, nic neříkám a jdu tam, kam se sluší. Vždyť se mě to netýká, proč bych se o to měl starat, není to má věc. Postoj nejednoho z nás.

Nechci tu psát o Camusově filozofii existencialismu, na kterou odkazuji první částí názvu svého článku, ovšem o jistý druh existencialismu se přece jen jedná, neboť hlavním motivem této jeho knihy byla právě nespokojenost – revolta, která vede společnost vždy o krok vpřed.

Když jsem si tedy tak z nudy pročítala komentáře pod svými články, některé z příspěvků mi vnukly myšlenku. Myšlenku, že plno lídi chápe demokracii trochu jiným způosbem, než já.

Setkala jsem se už s hodně lidmi, kteří raději řeknou, přestože se jim daný fakt nezamlouvá, že se jich to netýká, že to není jejich věc, a že v současné době si může každý dělat, co chce, takže proč se nad tím rozčilovat. Já souhlasím, svým způsobem je to pravda, ale podle mě ne úplně celá.

Mám ten pocit, že pokud si každý může dělat co chce, tak to znamená, že se můžeme klidně bouřit proti rozhodnutí někoho jiného, byť co do počtů lidí mnohem většího. Jenže mnoho z nás si radši hledá okliky, nebo ústupky, než aby vyjádřili nesouhlas s tím, co se děje, co se dost často děje s námi. Ale proč? Ze strachu projevit se? Z pohodlnosti? Nebo jen z lhostejnosti?

Strašně dobře to vidím na svém bratrovi. K volbám nešel, a když jsem se ho ptala proč, odpověděl mi jednoduše, že je to stejně fuk, že „oni“ se rozhodnou po svém. On jako jeden člověk s tím nic nezmůže. Můj bratr má v podstatě pravdu, jeden člověk opravdu moc nezmůže, ale pokud si to řekne každý z nás, kam to pak povede? Tahle rezignace na život mě docela děsí.

Navíc, podle slov mého bratra, ho politika a společnost vůbec nezajímá. Takový postoj sdílí plno lidí. Pouze si někde v koutku postěžují, ale jinak drží hubu a krok. A tak je to se vším. Jenomže jak někdo může říct že něco, co se děje ve státě kde žije, ho nezajímá a netýká se ho? Připadá mi to podobné, jako kdyby ostatní členy rodiny nezajímalo a netýkalo se jich, že jeden z nich je závislý na drogách, nebo že je vrah, nebo že jen strašně falešně zpívá, ale nechce si to připustit, a tak si všude dělá ostudu.

Moc to nechápu a nerozumím tomu, vypadá to, jako by někteří z nás převrat vůbec nezaznamenali a stále trčeli uprostřed let socialistických, a proto dál poslušně kývou, či jen mlčí.

Bouřím se, neboť tu možnost mám, neboť se mi nelíbí, co se se mnou děje, a i když vím, že mi spoustu z vás poradí, ať si toho nevšímám, nebo ať si zvolím jinou cestičku a už se v takových kravinách nehrabu, já nechci. Nechci dělat pořád ústupky. Když mi něco nesedí, nemusím si toho všímat, ale já si toho všímám právě proto, že mi to nesedí. Nechci říkat, že mám patent na rozum, to rozhodně nemám, chci jen říct, že pokud to budeme dělat pořád tímto způsobem, nikdy nebudeme spokojení, jen budeme dál klopit hlavu a někde v hospodě při třetím pivu budeme nadávat na různé K(al)ousky v těžkých (Ne)časech.