Zaparkoval jsem kolo před vesnickou hospůdkou. Byl parný den. Stoly venku pod slunečníky byly obsazené. Přisedl jsem si k osamělému hostu. Odvracel hlavu, asi aby ho nikdo nepoznal. Teprve teď mi došlo, že je to ministr financí.
Trochu jsem znejistěl. Jestli to není příliš troufalé, jen tak si přisednout k tak významné osobnosti. Ale nakonec jsem si řekl, že když je tak sám, jistě ocení společnost. Asi tu už seděl dlouho, protože usrkával jedno zteplalé pivo, které ho určitě v tomhle pařáku neosvěží. Jako by něčemu vzdoroval. Nervózně se ohlížel přes silnici, kde stálo zaparkované černé luxusní auto. I přes neprůhledná skla bylo cítit upřené pohledy ochranky.
„Náročný den, co?“ snažil jsem se navázat rozhovor, ale on si jen usrkl teplé zlatavé tekutiny a trochu jako by se ušklíbl. Nevěděl jsem jestli to byla odpověď na mou otázku nebo se mu zkřivila ústa z té břečky. „Aspoň si užijete chvilku klidu, co?“ zkusil jsem to ještě jednou, ale odpověď jsem vlastně už nečekal.
Kolem nás hopkal drzý vrabec a sbíral drobky spadlé na zem. Na protější louce za tenkými dráty ohradníku se pásly krávy. Zamyšleně přežvykovaly, jako by každé žvýknutí počítaly. Třeba drží dietu a každé sousto musejí šedesát krát přežvýkat, napadla mě komická myšlenka a v duchu jsem se zasmál.
„Ani nevíte, jak vám závidím,“ ozval se nečekaně můj spolusedící tiše, trochu divným přízvukem, který nebyl náš. „Nikdo není tak sám, jako já.“
Překvapeně jsem zvedl obočí a on pokračoval: „Nelákalo vás mít víc než ostatní? Mě teda jo. Jak by to bylo krásné, být tím nejbohatším člověkem. Jen si to představte,“ najednou jako by pookřál, „Mohl byste si dovolit, co byste chtěl. Nikdo by vám nemohl nic diktovat. A mně se to skutečně podařilo. Ale myslíte si, že z toho mám radost? Vůbec! Jsem sám, jak jsem nikdy nebyl. Nikomu se nedá věřit, že to myslí upřímně. Každý, kdo smrdí neschopností si myslí, že se s ním budu kamarádit.“ znovu posmutněl a zahleděl se na zbytky řídké pěny na hladině nápoje, „a myslí si, že jim dám recept, jak se dostat nahoru,“ zakončil.
Hospodská mi zrovna přinesla pivo, významě na mě mrkla, jako by něco chtěla říct. Napil jsem se a čekal, co bude dál. Do povídání jsem ho nemusel pobízet. Vypadalo to, že tady našel místo, kde si uleví od svých démonů. Rozhlížel jsem se a pozoroval dloužící se stíny, které vykreslovalo zapadající slunce. Všechno se nenápadně začínalo barvit do oranžova. Kolem přejel obří traktor. Sotva se vejde na silnici, napadlo mě.
„Musíte lidem prodat to, co nepotřebují. A když to nechtějí, tak jim to prostě nařídit, aby to chtěli. Politika je kouzelná věc. Nemusíte se vůbec nikomu zodpovídat. Jen hrajete divadlo. Takovej sranda tyjátr. A nejlepší na tom je, že vaši voliči to baštej a strašně vám věřej. Stačí jim namluvit, jak moc dobře to s nima myslíte.“
Jeho slova mě dost zarazila a asi to na mně muselo být znát. Nečekal jsem tady uprostřed jižních Čech tolik upřímnosti od takového politika. Asi si mých rozpaků všimnul, naklonil se ke mně a polohlasně pokračoval: „Jen musíte vypadat přirozeně, jako byste byl úplně obyčejný člověk. A hrát si na to, že jste upřímný. Občas někomu říct něco ostře. Nebo i nadávat. Občas nenosit sako, ale jen rozepnutou košili. To všechno voliči milují a budou vám pak zobat z ruky.“
Ušklíbl jsem se, protože zrovna tohle mi přijde jako nechutná manipulace. Už už jsem se nadechoval, abych mu to řekl, ale on spiklenecky zamrkal a povídá: „Když budete mít dost peněz, tak tady v tom státě uděláte díru do světa. Najměte si dobrou reklamku a ti kluci z vás udělají politickou hvězdu. Jsou to fakt kouzelníci,“ spokojeně se usmíval, přejel dlaní po obloze jako by tam kreslil nápis a dodal: „Aby tu chtěly žít i naše děti,“ řekl a v tónu jeho hlasu bylo něco velice ironického.
Odehnal jsem dvě dotírající vosy a dal si další doušek nápoje. Je zajímavé, co se jich letos vylíhlo. Jedna se v zápětí vrátila a létala mi chvíli u ucha. Přikrčil jsem se.
„Je spousta těch, co vydělají dost peněz. Ale vládnout všem, na to si troufne jen málokdo,“ zašeptal a jeho oči se zaleskly jak dravci, když ví, že kořist má na dosah a pokračoval: „Namluvte lidem, že jsou svobodní a stanou se z nich ti nejoddanější otroci. Pak udělají všechno nač si jen vzpomenete. I věci, které se příčí jejich přesvědčení. Jak ovce půjdou tam, kam je naženete. A radostně budou bečet, že dostali svoje seno. I když hned za ohradníkem roste šťavnatá tráva. Ale jistota je silnější než skutečná svoboda, kterou by mohli získat. A za vidinu jistoty se nechají donekonečna ždímat. Je neuvěřitelné, co všechno jsou ještě ochotni snášet. A ani nezabečí“
Zamrazilo mě. Vypadalo to, že to myslí vážně. To nebylo jen plané tlachání nad poloprázdným půllitrem. Jeho původní skleslost byla tatam. Napřímil se a odstrčil zvětralé pivo. Rozhlédl se přivřenýma očima po krajině zalité světlem zapadajícího slunce a zašeptal jen tak sám pro sebe: „Všechno tu bude moje!“ a rázně vstal. Chvatně přešel silnici, nasedl do černé limuzíny, k radosti nervózní ochranky, a zabouchl za sebou dvěře. Silný motor zaburácel a vůz během okamžiku zmizel za nejbližší zatáčkou.
Nechápavě jsem civěl za ním. Připadal jsem si najednou bezmocný a zbytečný. Došlo mi, že o mém životě o našich životech i osudech vlastně rozhoduje někdo úplně jiný. Za okamžik k mému stolu pomalu přišla hostinská. Vzhlédl jsem zmateně k ní a říkám: „Ani nezaplatil.“ Ona sebrala půllitr se zbytkem ministrova piva, ohlédla se směrem, kam zmizel černý bourák, a odevzdaně řekla: „To je jedno. Stejně už mu tady všechno patří,“ mávla rukou a pomalu se odšourala do hospody.
Seděl jsem ještě dlouho u stolu, usrkával zteplalé pivo, a snažil se vzpamatovat z neplánovaného setkání. Šeřilo se. Odněkud přiletěl netopýr a předváděl neuvěřitelné vzdušné výkruty. Na obzoru se rýsovaly siluety krav na pastvě. V tom ubývajícím světle jsem nebyl schopen rozeznat, jestli jsou za ohradníkem na pastvě ony nebo my. Jestli je to tak, tak si říkám: „Proboha, jen aby tu nechtěly žít i naše děti!“
Mirek Vojáček
www.zenovystat.czwww.mirekvojacek.cz
P.S.: Celý příběh je (asi) smyšlený(?) A jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je (možná) náhodná(?)
