Když jsme čekali naši první i druhou dceru, byla to pro mě zajímavá období. Moje žena tehdy přečetla a nastudovala mnoho textů a knih zabývajících se těhotenstvím a porodem. Nadšeně mi o všem vyprávěla a já dostal všechny informace, aniž jsem vyvinul jakoukoliv aktivitu. O všem jsme si povídali, probírali, tříbili názory. K porodům jsem šel jako velmi informovaný a málo co by mě tehdy zaskočilo.
monica and michael sweet
Tento způsob komunikace používáme stále a oba dva. Já s ní mluvím o svých plánech, záměrech a názorech, o všem, co dělám a ona dělá to samé. Mnohokrát mě svými postřehy inspiruje a já najednou vidím, že to, co chci mohu dělat i jinak. Někdy mě samozřejmě i "setře", ale vždy je to plodná spolupráce a posouvá nás velmi rychle za vším, co děláme. Proto mě během mé praxe zarazila jedna skutečnost, se kterou jsem se začal setkávat velmi často. Vypadá to asi takto:
Probíhá sezení, s klientkou vyřešíme potíže, se kterými přišla. Je vidět, jak se jí ulevilo a pak povídá: "To nemůžu před svým mužem vůbec říct." Divím se, " Co mu nemůžete říct?" a čekám, co odpoví. "No, jak ta terapie funguje, to by určitě nepochopil," a mávne rukou. "A co by na tom nepochopil?" dělám hloupého. "On je materialisticky založenej a tohle je mimo jeho způsob myšlení." Divil jsem se, že je někdo schopen neinformovat nejbližšího člověka ve svém životě o tom, co zažívá, jaké má nové zkušenosti a o tom, co mu pomáhá. Ale každý to má asi jinak.
Jednou mi zase povídá účastnice semináře: "Já jsem ani nemohla doma říct, kam jdu." a tváří se spiklenecky. "Ten můj je úplně jinej a vůbec by nepochopil, že něco takovýho dělám. Tak jsem mu řekla, že jdu na akci s kamarádkama," zvedám obočí, "Opravdu by to nepochopil?" ptám se, "No jasně, že ne. On na tohle není." povzdychne si. Přitom, co je nepochopitelného nebo špatného na tom, že si chce zlepšit život a zbavit se nepříjemných pocitů, které jí omezují? Nic. Ale ona má přesto dojem, že o tom co dělá, nemůže doma otevřeně mluvit. Pro ni je lepší vyhnout se konfrontaci s jiným pohledem na svět v podání jejího "chlapa".
Přijedu domů a moje žena mi vypráví o svém zážitku. Připravuje těhotné na bezbolestný porod a měla zrovna setkání s jednou z nich. Budoucí maminka byla těsně před porodem a její manžel ji celý vystrašený z celé té hrůzy kolem příchodu jejich miminka tlačil do porodu v porodnici, kam s ní ale nechtěl jet, protože sám nemocnice nesnáší. Tak se jí moje žena ptala, proč ho postupně neinformovala a nepřipravovala, měla na to přeci 9 měsíců času! "On by to nepochopil! On na to není." Zase ta stejná obehraná písnička. Kde se to jen všechny ty ženy naučily?
Je jasné, že tenhle způsob nekomunikace, nesdělování si svých zkušeností, má vždy svůj původ někde v minulosti. Někdy jsme se takhle naučili jednat. Ve valné většině případů je na vině rodina, kde se jednalo stejným způsobem, kdy maminka většinou o svých problémech a záměrech s tatínkem příliš nehovořila. Případně jsme si během dětství a dospívání řekli, že pro jistotu nebudeme rodičům nic o svých zkušenostech a plánech říkat, protože by to "nepochopili". To by bylo řečí! A tento model chování pak používáme v celém svém životě. Ale když si to uvědomíte, nejsme vítězi. Nikoho jsme nepřelstili ani nedoběhli. Jen jsme ochudili sebe o pohled z druhé strany a partnera nebo partnerku o možnost podílet se na společném životě a učit se.
Proto komunikujte! O všech vašich plánech a zkušenostech. Vytváříte tak prostor pro společný rozvoj a učíte své nejbližší nahlížet do vašeho světa a respektovat vaše úhly pohledu. A nebojte se. Je to v zájmu všech. Zahoďte tedy za hlavu všechny pochybnosti a přestaňte si myslet, že jedině vy jste schopni pochopení a rozvoje. Všichni jsme tvoři chápaví a pochopení dříve nebo později přijde. Avšak jedině tehdy, když nebudeme neustále něco tajit.
Mirek Vojáček
