Po dlouhé pouti se konečně Josef s Marií dostali až do Betléma. Ubytovali se ve stáji a Marie tam porodila svého syna, Božího syna Ježíše. Druhý den vyrazil Josef na matriku...
foto: Flickr
Jak známo, po narození je třeba novorozence přihlásit. Římské úřady jsou římské úřady a není radno si s nimi zahrávat. Na všechno mají termíny. Syn dostane rodné číslo a bude navždy zanesen do úředních záznamů. Bude existovat. A právě proto, že je to povinnost, vypravil se Josef (tehdy ještě nebyl svatý) na úřady. Matrika byla vzdálena jen dvě hodiny rychlé chůze. Ale to muži, který již přicházel do let, nevadilo. Byl zvyklý chodit pěšky. Vozit si zadek na oslu nebo v drahém voze s pohonem jednoho koně, považoval za zbytečný přepych. Vždy si zakládal na střídmosti. A protože vstal ještě za tmy, k matrice přikvačil těsně poté, co římští úředníci otevřeli.
Byl první na řadě. Slušně zaklepal a bez váhání vstoupil do útulné kanceláře. Na stěnách římské odznaky moci, sošky bohů - které on neuznával - a v rohu hrdě vyhlížející busta guvernéra. „Co si přejete?“ zněla otázka matričního úředníka. Hrdý otec, i když nevlastního syna, prohlásil, že chce nahlásit narození dítěte. „Tak to vám gratuluji,“ usmál se jinak odměřený úředník, „Tak sepíšeme hlášení a k tomu budu potřebovat potvrzení odborného zdravotnického personálu, že se dítě skutečně narodilo,“ přičemž na slovo skutečně dal zvláštní důraz, „Pak potřebuji těhotenskou průkazku. Chodila vaše žena v těhotenství ke gynekologovi, ne?“
„No to určitě,“ pomyslel si Josef, „Nemusím přece chodit s oslem na pravidelné kontroly, jestli nemá ošoupané podkovy. Samozřejmě, že by šla, kdyby měla pocit, že to potřebuje,“ ale nechal si tuhle úvahu, pro jistotu, pro sebe. Tušil, že by se nesetkala u toho člověka s pochopením. Mezi tím ale úředník pokračoval: „No, a pak jen vaše rodné listy a oddací list, a jestli máte již nějaké předešlé dítě z tohoto manželství, tak i jejich rodné listy,” zakončil svou úvodní řeč a doplnil ji nuceným úsměvem. Ten úsměv byl podle nového řádu a představoval významné plus do jeho osobního hodnocení v případě povýšení.
Josef byl zmaten. Rodné listy a oddací sice má, ale o jakém odborném zdravotním personálu to úředník hovoří, neměl ani ponětí. Ježíš se přeci narodil na seně v chlévě. Byla u toho sice místní porodní bába, ale protože podle římské vyhlášky neměla sebou kompletní porodní sál, tak o její pomoci nemohl nikomu říct. Hrozily by jí drobné potíže s úřady v podobě ukamenování.
„Byl jsem u porodu já a žena,“ vyhrkl, „To vám nestačí jako svědectví o porodu?“ Úředník se jen mírně ušklíbl: „Víte, to by mohl říct každý. Dneska si seženete na černým trhu cizí dítě od nějakých chudáků z Evropy a pak přídete za mnou, abych vám ho legalizoval. A já budu ten, kdo bude mít problémy, až mi za půl roku přijde kontrola z kraje. Já nemůžu dát na vaše tvrzení, že se vám narodilo dítě.“
Josef byl opravdu zaskočen, ale nedal se: „U toho jsme byli se ženou oba, ne jen já. To přece musí jako svědectví stačit.“ Ale říman si mlel stále to své: „Podívejte se, to není z mé hlavy. Je to podle nového občanského zákoníku,“ a zamával nad hlavou tlustým svitkem zákona, „Kdybyste porodili normálně v porodnici, tak by tam byli doktoři a sestry a to je pak jasný, že je to dítě vaše. Ale takhle...,“ odmlčel se, „V chlévě na seně, bez porodnického personálu,“ kroutil nesouhlasně hlavou, „To dá rozum, že vám to nemůžu uznat.“ Pak si ale všiml, že Josefa se to opravdu dotklo. Tak, aby nevypadal jako nelida, naklonil se přes masivní mahagonový stůl a polohlasem, jako by spiklenecky povídá: „Tak víte co? Přineste mi potvrzení od gynekologa, že vaše žena porodila a na to ostatní zapomeneme,“ a zamrkal spokojeně malými očky.
To bylo na Josefa moc. Ale protože ho učili, že má být k lidem zdvořilý, slíbil, že se pokusí potvrzení přinést. Ale předem věděl, že nic takového nesežene. Otočil se a odcházel. Před sebou dvouhodinovou cestu zpět do chléva. S mizivou možností, že Ježíš, jeho první dítě, se stane právoplatným občanem římské říše.
A tak se narození Ježíše nikdy nedostalo do úředních záznamů a tudíž neexistoval. Tedy pro úřady.
Jedním ze znaků úpadku civilizace je silně přebujelý úřednický aparát a zákony, které nutí žít poctivé občany na hranici kriminality. I proto se nakonec římská říše rozpadla. A jak je to se současnou moderní rozvinutou společností?
Mirek Vojáček
P. S. Veškerá podobnost s úřednicí oddělení matriky malého provinčního nevýznamného jihočeského městečka, s níž jsem měl minulý týden nějaké to vyřizování, je čistě náhodná... čistě náhodná.
