Povím vám jeden krátký příběh. Volala mi paní, která se zajímala o to, zda je možné udělat něco s její dospívající dcerou, která nechce chodit do školy. Byla starostlivá a chtěla potíže, které se objevily, vyřešit. Nejprve mi to přišlo jako typický příklad pubertální vzpoury proti autoritě rodičů. To zná snad téměř každý rodič takhle starého dítěte. Ale později se ukázalo, že je všechno jinak.
Madison
Patnáctiletá Jana neodmítala rodiče nebo být s rodiči, ale jen nechtěla chodit do školy. Protože se bála. V přítomnosti dalších spolužáků se jí dělalo nevolno. Jak psychicky, tak fyzicky. Nedokázala v místnosti vydržet a musela ven. Stávalo se jí to čím dál častěji. Znepříjemňovalo jí to život. Dokázala fungovat bez problémů jen doma, proto se rozhodla, že do školy chodit nechce. Prošli jsme několik situací, ale nakonec se ukazovalo, že ten problém vězí někde mezi ní a rodiči. Navrhl jsem jim, aby přišli na seminář, kde celý problém hravě vyřešíme. Asi týden před konáním, ale přišla zpráva, že svoji účast ruší.
To tak bývá. Někdo ztratí odvahu, u jiného se stav, kvůli kterému chtěl seminář absolvovat, zlepší nebo zrovna nemá dost času. Proto jsem to dál neřešil a na tuto návštěvu jsem už málem zapomněl. Uběhl nějaký čas a já se náhodou setkal s paní, která rodinu zná a vyprávěla mi, jak příběh Jany pokračuje a že je to úplně jinak...
Rodinný přítel je lékař, tomu se svěřili, že byli u mě na terapii a půjdou na seminář a ptali se na jeho názor. On shlédl mé webové stránky a na základě této jediné informace usoudil, že nejsem pro něho dost důvěryhodný a doporučil, aby na seminář nechodili. Ale pro Janu to dál pokračovalo dramaticky.
Nevím na čí doporučení nebo jakým rozhodnutím se ocitla na psychiatrii a byla hospitalizována na oddělení s gamblery, anorektičkami a dalšími případy. V době, kdy jsem se o tom dozvěděl, tam trávila již druhý nebo třetí týden. Její stav se nelepšil, jen se přidaly hysterické stavy při návštěvě rodičů.
Je mi z toho smutno. Smutno, že Jana musí projít tak nepříjemnou zkušeností, která bude mít vliv na psychickou pohodu po celý její život. Teď je odříznuta od své rodiny, kde se jedině cítila bezpečně. Z mé zkušenosti a ze zkušeností těch, kteří používají metody Moderní psychologie, se tyto úzkostné stavy odstraňují velice snadno a rychle. Nepotřebujete hospitalizaci, prášky ani zkušenosti s lidmi, se kterými byste se nikdy v životě nedostali do styku. Každý pobyt v nemocnici je pro děti stresem. Nejsou tam ze své vlastní vůle, ale z vůle někoho jiného. Hledají ochranu a bezpečí, ale tam ho rozhodně nedostanou. Ke všemu to neprospěje ani vztahu s rodiči, kteří to dopustili a všechny tyhle šrámy na duši si ponesou v sobě.
Další věcí je, naše slepá úcta k autoritám. A tahle naše úcta vede k tomu, že posloucháme názor někoho, kdo má sice své hluboké zkušenosti a znalosti ve svém oboru, ale o ostatních věcech toho ví stejně, jako všichni ostatní. Takže, řekne-li vám lékař svůj názor na terapie, o kterých vůbec nic neví, berete ho za platný, protože je to studovaný člověk. A on má přece pravdu. Gerald Kein, kapacita v oboru hypnózy a hypnoterapeut, říká, že čím vyšší vzdělání máme, tím méně jsme otevření měnit ustálené představy a myšlenky. Vše co neodpovídá tomu, co jsme se naučili, jednoduše odmítneme, protože my už přece víme dost. Ale učení je naší celoživotní cestou, když tento proces zastavíme, zablokojeme se novým zkušenostem. Stagnujeme. Někdy to může být proto, že jsme prostě líní, jindy je to ze strachu, že bychom museli přehodnotit to, co jsme se již dříve naučili a vytvořit si novou zkušenost nebo proto, že bysme museli přiznat, že o tom nic nevíme.
Nedejte na dogmata, vše si ověřujte vlastní zkušeností! Jen tak budete schopni posouvat své hranice a bránit se nevědomosti. Mnohdy zabráníme i tomu, aby se něčí utrpení zbytečně prodlužovalo.
Mirek Vojáček
