Měl jsem sen. Na mou přednášku přišel JXD. S jistotou kobry si vyhlédl svou kořist. Bylo to tak snadné, nemohla se bránit. Já jsem byl tou obětí.
JXD se však nespokojil s rolí pozorovatele, sám byl středem pozornosti, opanoval prostor. Teatrálním vyjadřováním dával najevo svou převahu a nadřazenost. Zatímco rozumní lidé tiše sedí a snaží se naslouchat, vnímat a chápat, on neměl nic takového zapotřebí. Občas vybuchoval do hysterického smíchu či se neubránil posměškům. A v mezičase kontroloval svůj mobil, jen aby nemusel vnímat, co je podstatou setkání.
Neposlouchal. Už věděl, co přesně napíše. Nezajímalo ho nic. Sám se pasoval do role prokurátora i soudce. V jeho očích bylo vidět nadšení. Zračila se v nich arogance mocného. Jeho budoucí článek odhalí dalšího „šmejda“. Stojí tady před ním. S postojem vítěze se posmíval, vysmíval a zesměšňoval. Bylo rozhodnuto ještě dříve, než jsem cokoliv řekl. Dokonce ještě dříve, než jsem vešel do sálu.
Kdyby kdokoliv, tak jako JXD, přišel do kina nebo do divadla a vystupoval stejným způsobem, vykřikoval a přerušoval, zcela jistě by byl pro své asociální či šílené chování neprodleně vyveden.
Máma Forresta Gumpa vždy říkala: „Pro hloupého, každý hloupý,“ a měla pravdu. Je snadné vynést soud. Ale neuvědomujeme si, že soud vynášíme hlavně podle toho, jací jsme my sami. Jak vidíme svět. A podle toho jaký jsem ve skutečnosti já, posuzuji ostatní.
David R. Hawkins, americký psychiatr, objevil měřitelnost vývoje lidského vědomí. Ozřejmil nám tím, jak lidé vnímají svět. Přes jaké brýle hledí na situace a dění kolem sebe. Z jeho dvacetiletého rozsáhlého výzkumu vyplývá jedno ponaučení. Pokud si myslíme, že víme všechno nejlíp, patrně se nacházíme na poměrně nízké úrovni vědomí. Protože ta nám dává sílu jistoty. Nepochybujeme. A na „pravdu“ máme patent.
Všechny velké osobnosti světa, jak historie, tak současnosti, jsou známé tím, že pochybovaly a pochybují. O sobě, o světě. O pravdě i nepravdě. Naslouchají a dlouho zvažují, k čemu se přikloní, co označí za pravdu. Nakonec ale stejně dojdou k přesvědčení, že nemají právo na kategorický soud. A vydají spíše jen jakési doporučení. Člověka s vysokou úrovní vědomí poznáme snadno, v jeho společnosti je nám dobře, protože nás nesoudí ani neodsuzuje.
Ve společnosti jedinců na nižších úrovních vědomí se stáváme terčem neustálého hodnocení a soudů. Cítíme se sledováni či špehováni. Motivací k jejich odsudkům je jejich vlastní nedostatečnost. A tak se snaží svou osobní hodnotu zvýšit tím, že ostatní ve svých očích, nebo i veřejně, poníží. Exhibují na váš úkor, avšak nedochází jim, že tím vždy ponižují zas a znovu jen sami sebe.
Zamýšlím se nad tím, jak vysokou úroveň vědomí mají lidé, kteří se vetřeli do mého snu. Namířili na mne svou pozornost, objektivy fotoaparátů a kamer. Jakou radost jsem jim musel udělat jen tím, že mi vůbec, ale vůbec nerozuměli. Že říkám věci, které neodpovídají ničemu, co znají. Jak nadšení museli být z toho, jakého mimozemšťana načapali přímo v akci.
Musím říci, že je mi za ně smutno.
JXD, je mi vás líto.
Asi jsem skutečně mimozemšťan.
A nebo „šmejd“?
A byl to vůbec sen?
Mirek Vojáček
P.S.: Nezbývá mi, než složit obrovskou poklonu všem návštěvníkům včerejšího večerního setkání, kteří prokázali tolik tolerance a trpělivosti a dokázali i přes vyrušování jednoho pomateného „novináře“ vnímat smysl sdělení a akci si užít. Děkuji jim za obrovskou podporu, které se mi od nich dostalo.
Velké DÍKY
