V naší společnosti vládne hluboce zakořeněná tolerance k chudobě a stejně hluboce zakořeněná averze vůči bohatství. Kdo je chudý je ctnostný a ten, kdo je bohatý je lump. Máte to také tak?
Dva světy. Zamyslete se, co ve vás vzbuzuje sympatie či odpor?PIPELINE & Fernando Niento
Napadlo vás někdy, že chudoba je vlastně stav naší mysli založený na zkušenosti, kterou jsme ve svém životě prodělali? A jako takový je tento stav vlastně naším duševním omezením. I kdybychom sebevíce chtěli, nemáme nad tím moc. Nemáme moc nad svým životem, nemůžeme si dělat, co bychom chtěli.
Na mých přednáškách často zjišťuji, jaký vztah k penězům mají posluchači. Kolik peněz jsou ochotni připustit do svého života. A jaké je překvapení, že je to vždy pouze ta částka, kterou mají jako svůj měsíční příjem. Ani o trochu víc. Bez výjimky.
Na vině je náš systém přesvědčení. Jsou to informace, které jsme získali ve valné většině během dětství a ze kterých jsme si udělali podvědomé programy. Znamená to, že se jimi řídíme a nevíme proč. A hlavně je nedokážeme obejít. Týká se to i našeho vztahu k penězům a bohatství obecně.
Proč tedy nedokážeme vydělávat víc? Ptám-li se posluchačů dál, dozvídáme se odkud to pramení. Většinou když byli malí neměla jejich rodina nikdy žádný nadbytek. Rodiče se o ně sice starali vzorně, ale peněz bylo jen tak tak na nejnutnější potřeby. Často slýchali: "Nemusíme být bohatí. Stejně by nám lidi záviděli. Stačí když se máme rádi." O sousedech nebo známých, kteří měli více peněz, se říkalo, že to stejně nakradli. Ke všemu to byli, podle vyjádření rodičů, zlí lidé.
Co se stane v dětské hlavě, když dostane takovéto informace? Vytvoří se program: Ten kdo je bohatý krade, je zlý, každý mu závidí a nebude ho mít nikdo rád. A to přece nikdo nechce. Tenhle program vás pak bude provázet celý život. A nedokážete to dlouhodobě změnit. Vaše podvědomí vás bude neustále nutit dodržet vložený program.
Co to způsobí? V práci za vámi přijde šéf a řekne, že je s vámi spokojený a zvýší vám plat na dvojnásobek. Budete sice rádi, ale začnou se dít zajímavé věci. V tom lepším případě všechny peníze, které vyděláte "navíc", rozházíte, utratíte a nebo rozdáte a zbyde vám jen tolik, kolik jste měli předtím. Ani si navíc nebudete uvědomovat, kam vlastně přišly. Nebo záhy po přidání uděláte několik zásadních chyb a nakonec vás ze zaměstnání pro neschopnost vyhodí. A vy si budete muset hledat nové místo. V novém místě dostanete přesně stejný plat jako před tím než jste dostali přidáno. V tom horším případě si zlomíte ošklivě nohu, abyste nemuseli do práce dlouhodobě docházet. Jen abyste se vyhnuli vyššímu příjmu. Program je program, ten se musí dodržet. I když o něm vůbec vědomě nevíme.
Ještě je častá jedna varianta. A to u těch, kteří vydělávají větší částky jednorázově. Ti jsou pak jakoby paralyzováni a nic se jim nedaří, do ničeho se jim nechce nebo se cítí velice špatně a nejsou schopni plně pracovat. A to až do doby, kdy všechny peníze neutratí. Pak se zase "nastartují" a začne se jim konečně dařit. Ovšem zas jen do té doby, než vydělají další "balík".
Přitom peníze jsou jen prostředkem k vytváření bohatého života. Dávají nám svobodu. Dělat to, co opravdu chceme. Stejně to vyjádřil i Miloš Forman, který řekl, že teprve peníze ho udělaly skutečně svobodným. Sice vidíme v médiích kauzy, které nás jen utvrzují v tom, že ten, kdo má peníze si je nakrad, ale to je jen mediální střípek reality. Ve skutečnosti ti kdo nejvíce celosvětově přispívají na dobročinné účely nejsou ti chudí, ale právě naopak. Ti, kdo podporují rozvoj umění, jsou zase ti, kteří mají nadbytek.
Pokud tedy máme negativní přístup k bohatství ve svém životě, měli bychom to ve vlastním zájmu změnit. Ne proto, abychom někomu něco dokázali, nebo jenom z touhy peníze hromadit, ale proto, abysme žili život podle svých představ a mohli být zároveň prospěšní druhým. Protože z našeho nadbytku pak může vzniknout spousta dobrého pro lidi kolem nás.
Mirek Vojáček
