Slíbil jsem, že po srazu elektromobilistů v Boskovicích dám na blog nějaké ty postřehy z Norska. To, co mne nejvíce zaujalo. Nejprve tedy k dopravě.
Budu vycházet ze srovnání, tady (ČR) a tam (Norsko). Jak jsem již napsal v některém z předchozích blogů - za celé čtyři dny (cca. 645 km) jsem nepotkal jedinou nehodu (těžkou, lehkou, ťukanec). Policii jsem viděl pouze jednou, když jsem ji předjížděl v Oslu v tunelu. U silnice nikde, u měření nikde, u nehody nikde, hlídkující u silnic – nikde, regulující dopravu - nikde. Jako by ani neexistovala. Hasiče jsem nepotkal vůbec. Houkající sanitky dvě – poslední den v Oslu - jinak nic. Co se týče bezpečnostních sil a záchranných sborů naprostý klid a pohoda. Vojáky jsem neviděl a ani netušil (uniformy, vojenská zelená, závory, zábrany, řopíky, OT, …) Chtěl jsem se sice podívat do Rjukanu – kde bych z toho něco asi objevil, ale nebyl čas – až někdy příště.
Základní pocit z cestování elektromobilem po Norsku je – pohoda a klid.
V paměti mi třeba utkvělo předjíždění řidiče na mopedu. Dlouhý táhlý kopec. Široká silnice stáčející se doleva s dobrými krajnicemi – něco jako naše “státní“ silnice. Dojel jsem malou kolonu. Tři auta a před ní jede někdo na skůtru. Rychlost 50 – 60 km/h, spořádaně u krajnice. Na tuto silnici se vedle sebe vlezou v pohodě tři vozidla, s využitím krajnice čtyři. U nás by mnohý motorista nedal ani blinkr a skůtristu by předfrčel devadesátkou. Tady ne. I když v protisměru nejela žádná vozidla, všichni vyjeli až do místa, kde bylo vidět na 500 m daleko a až potom skůtr předjeli. Kdyby to bylo v ČR, ani já (i když se snažím jezdit dost opatrně) bych s předjetím člověka v této situaci v ČR neměl problém.
Tady nikdo v „koloně“ netroubil, neblikal, nečumákoval. Třetí nepředjížděl druhého a poslední nepředjížděl všechny. Prostě celá událost by se v ČR uskutečnila zcela jinak.
Dlouho jsem ještě nad touto situací přemýšlel. Proč ho nepředjeli. Proto že je to tady tak zvykem? Naučili je to tak v autoškole, nebo ví, že motocyklisté patří k nejzranitelnějším skupinám a berou na ně větší ohled?
Další věcí, co mně utkvěla je předjíždění. Co se týče dvou proudových silnic, tak mne v Norsku nikdo nepředjel. Měl jsem trochu zmatek v maximálních rychlostech (pokud nebyly vyznačeny značkou) a tak jsem jezdil podle těch přede mnou – obec 50, mimo obec 80 – 90 km/hod. Za celou dobu jsem nezaznamenal jediné předjíždění. Jak mne, tak ani přede mnou, za mnou, či v protisměru. Ani náklaďák, ani dodávku. V Norsku jsou sice klikatější silnice než u nás (alespoň tam kde jsem jezdil já), ale i tak. Míst k předjíždění by se našlo dost. Zvlášť, když byste na devadesátce jeli 110 a víc.
Tak to je první střípek z Norska. Ten druhý bude o tom, jak jsme v noci potkali skřítka a o opravě silnic po půlnoci.
