Istrie... Pár fotek a vzpomínek na moře a pláže ? Ne, odvezli jsme si toho podstatně víc...poznání ! Díl první:
Pohled z perspektivy ptačí...
Usedám na kámen, utichám a zahledím se do dáli. Malá Maggie se postaví vedle mě, trochu se zavrtí jak sundává ten obrovský batoh, na chvíli zmlkne a pak z ničeho nic pronese : " tak krásný pohled na svět jsem ještě neviděla !!! " Ta slova jako by se mi zakousla do duše a i po tolika dnech je jasně slyším.. Je to opravdu nevšední pohled, ten pohled z výšky, když už není kam dál stoupat a mezi vámi a Bohem už zůstává jenom zářivě modrá obloha s bílými polštáři oblaků. Svět pod vámi se rozprostře, máte ho jako na dlani a vy si najednou uvědomujete tu malost a pomíjivost všeho toho lopocení dole. V tu chvíli už stačí jenom roztáhnout křídla a vzlétnout !! Smějete se, že nemáte křídla ? To je velký omyl !!! Křídla může mít jednou za čas každý z nás, stačí jen uvědomit si jejich přítomnost. Jsou to křídla podobná těm, jaká mají andělé, jsou nehmotná a průsvitná, stejně jako myšlenky, které je stvořily. Jsou to křídla nebojácnosti, odvahy a touhy. A tak stejně jako já, čas od času vylezte na kopec (a nemusí měřit 1400 m, jako ten, na jehož vrcholu jsme se ocitli s Maggie ) a ve chvíli kdy už to prostě výš nepůjde, zavřete jen na malou chvilku oči a v tu chvíli, když je znovu otevřete, roztáhněte doširoka křídla, mávněte a leťte !
Vždyť ten pidisvět někde hluboko dole je v tu vzácnou chvíli...
.......jenom váš......
