Tři hříchy Itálie aneb Jak v tom Římě mohou vůbec žít…?

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma a tak proč to neprověřit. Z Brna jsem vyjel do Vídně, a po krásné dálnici (kdypak bude ta naše do Mikulova) jsem dorazil na letiště ve Swechatu. Let byl příjemný a už po poledni jsem byl v Římě. Do hotelu jsem použil příměstský vlak. Už na letišti a potom na nádraží a hlavně cestou do města jsem cítil, že mi něco stále chybí, ale co? Celý nesvůj, jako když vám něco schází a vy přesto nevíte co a proč vlastně, jsem šel spát. Došlo mi to, až když jsem ráno hledal Koloseum.

To, co mě znervózňovalo, byly reklamy kolem silnic. Ne že by jich bylo moc, oni totiž nebyly žádné! Nikde nic, jen šipky ukazatele na Koloseum, Fontana duTrevi a další pamětihodnosti. Žádné předvolební billboardy, povolební provolání, ba dokonce i po reklamách na operátory a prací prostředky nebylo ani vidu, ani slechu. Cestou do centra jsem byl ochuzen i o všelijaké reklamy na obchodní domy a nákupní centra, která nás v Brně ale i celé republice zahlcují zcela potřebnými a obzvláště cennými informacemi.

Když jsem si sedl v podvečer v pizzerii na náměstí diPopolo, všiml jsem si další anomálie místního života. Ačkoliv zde bylo plno - a to i v okolních restauracích - nikde nikdo neseděl s cigaretou. V Itálii se totiž nesmí již několik let kouřit.  Nevím, jak to ti jejich restauratéři dělají, vždyť u nás se tvrdí, že by zákazem kouření v restauracích zkrachovala polovina podniků. A v temperamentní Itálii to jde i bez cigaret? Pravdou je, že Italové se kuřácky realizují především na ulicích ale - když se chce člověk najíst či napít, tak neriskuje, že z podniku odejde jak uzená treska.

Když jsem se pozvolna vracel do hotelu, uviděl jsem hernu s automaty. Byla to první herna, na kterou jsem narazil. Co je to proti Brnu, kde se nemusíte snažit zakopávat o všelijaké automaty, kasina, pánské kluby a další lákadla, učící vás, jak odevzdat svou výplatu „potřebnějším“? A což teprve Praha, kde v historickém srdci města vyvěšují spodní prádlo, jako svéráznou reklamu na jeden noční podnik již během odpoledne.

Ha, tedy konečně sídlo hříchu, říkám si a nakouknu. Přes otevřené dveře bylo vidět jednoho hráče u automatu. Byla asi sedmá hodina večerní moc brzo? Nebo pozdě? Nevím, další takový už jsem nenašel.

 A řeknu vám, to jsem se těšil domů. Do země MegaBoardů, City Lightů, do zaslíbené země, jenž cigaretami a pančovaným alkoholem oplývá,  s hernami, které si vás sami najdou. Nechápu, jak v tom Římě mohou ti lidé žít? To si říkají věčné město? Anebo chyba je snad na naší straně?