Jak se státi Arcilotrem

Postačí pár plakátů, na nichž se ruka v ornátu směle natahuje po nafouknutém pytli, toto vše doplnit sloganem „134 miliard Kč chtějí ODS a TOP 09 darovat církvím“ a hned jste Arcikacíř a Arcilotr. Což jsou mimochodem slova, kterými papeženci častovali Mistra Jana Husa, když jej lstí vylákali na koncil do Kostnice.

Snad proto, že ani dvacet let svobodného režimu nestačilo na to, aby stát našel svůj modus vivendi ve vztahu k organizovanému náboženství, mohl spor o církevní restituce nabrat tak razantně na obrátkách. Z věcné roviny politických sporů se přesunul do říše ideologického balastu.

Přitom sama politická kampaň si na nic nehraje. Jen věcně konstatuje to, co se z dlouholeté snahy o vyrovnání s církvemi stalo. Je to ovšem vina zatvrzelého postoje Nečasovy vlády, která tak dlouho kličkovala, až se z hledání nastavení vztahů s církvemi stala cesta, jak posílit vliv konzervativní části společnosti a ruku v ruce s tím oslabit principy svobodomyslné občanské společnosti.

Svou kampaní jen sociální demokracie poukázala na to, že stát, místo toho aby řešil otázku financování náboženského života, se chce uchýlit k tomu, že náboženským spolkům vrátí mnohem víc, než jim před 120 lety sebral císař Josef. Že stát i za cenu toho - aby na to vzal peníze - zmrazí seniorům důchody, zadluží státní kasu, zvýší inflaci a schodek DPH. Následky finanční kompenzace pak ponese nejméně dalších třicet let. Asi se shodneme, že návrh návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je zákonem veskrze důležitým. Důležitým natolik, že by měl být podroben široké diskuzi, nikoliv proválcován vládou ODS, TOP 09 a odpadlíků z Věcí veřejných. Zákonem natolik důležitým, aby se na něm dokázala shodnout většina politického spektra a respektovat jej. Aby se nestalo, že jedna vláda jej přijme, druhá zruší a třetí třeba inovuje.

ČSSD považuje Nečasovo-Kalouskův návrh za špatný, v některých ohledech i nemravný. Na tom nic nezmění ani petice pražských umělců, ani příkré odsudky prelátů, ani účelové komentáře některých médií. Tak to prostě je. Do veřejné diskuze přichází soc. dem. s představou, aby se církevní výnosy soustřeďovaly do speciálního fondu, který by pokrýval činnosti duchovních, spolufinancoval opravy památek, které jsou v držení církví, a církvím zajistil pravidelný příjem. To, že církve dlouho zavíraly oči před seriozní diskuzí o způsobech narovnání, není chyba ČSSD. To, že pravice připravila svůj návrh řešení bez konzultace s opozicí, není také chyba ČSSD. Proč pak takový povyk, když pak dala ČSSD najevo, že navrhované řešení se jí nezdá ideální?

Opravdu to stálo církevním hodnostářům za to, vinit z inspirace fašismem a stalinismem stranu, která byla za komunistů i fašistů zakázána, jejíž členové trpěli v totalitních věznicích obou režimů a umírali na popravištích? S antisemitskými a antiklerikální plakáty třetí říše i gotwaldovských ideologů, nemá ČSSD historické ani jiné zkušenosti. Nezískala je ani za mocnářství, kdy se brala za práva pracujících, ani za první republiky, kdy tvořila páteř naší demokracie, ani za padesát let exilu, kdy brojila vůči totalitám. Na rozdíl od historické zkušenosti těch, kteří byli těmito režimy trpěni, anebo se dokonce v určitých fázích podíleli na stabilizaci těchto režimů.