Stát nevěří občanovi a občan nevěří státu

Takhle spolupráce nikdy fungovat nebude. Stát na jednu stranu vyžaduje poctivé placení daní a všech možných odvodů do jeho rozpočtu a na důchody a na druhé s nimi mizerně hospodaří a říká, že stejně brzy žádný důchod nebude.

Jsme právní stát, ale se zákony a jejich dodržováním se zachází podle toho, pro koho mají právě platit. Občane pracuj a podnikej pořádně a poctivě, my tě ovšem při tom rozhodně podporovat nehodláme,  protože jsou tu lepší a zajímavější zahraniční zájmy. Naopak ti budeme házet klacky pod nohy. Aby tě přešla chuť nás obírat na tom, co nám patří.

Naopak občan si řekne: proč mám platit pořád víc do té černé díry zvané státní rozpočet, když se z něj rozhazuje na spoustu nepotřebných nebo nesmyslně předražených projektů a nebo přispívá víc cizím lidem než podporují ti vlastní. Jestliže jeden ministr financí řekne, že podnikatelé jsou stejně zloději, zatímco druhý jak můžou staří lidé (mimochodem jeho věku), bez nároku na důchod klidně pracovat, třeba  v parku sekat trávu prakticky do smrti, tak je tu něco hoooodně špatně. Pak si občan logicky řekne: "Tůdle milý státe. Ty nevěříš mě a já nemůžu věřit tobě. Jak můžu spořit na stáří z platu, který může být klidně 12 - 13 hrubého na hlavní pracovní poměr? A až nebudu moct, tak mi řekneš, že už na důchody nezbylo, přestože jsi mi "poctivě" strhával na onen důchod příspěvky celý život?"

Spolupráce a podpora nemůže fungovat jen jednostranně. Už prastaré pravidlo říká cosi o správné vyváženosti stran má dáti a dal. Platí to nejen o stránce materiální. A o všech zúčastněných. Důvěra se těžko buduje a lehce ztrácí. 

Kde je řešení? Represe to určitě nebude. Zákon akce a reakce: čím víc se tlačí z jedné strany, tím  větší je odpor z té druhé. Je možné vytvořit nějaký rozumný kompromis, výhodný a přijatelný pro obě strany?