Domácí péče jako další ztracená příležitost české kinematografie

ČT 1 včera vynesla na obrazovky opěvovaný český film Domácí péče. Jsem k našim posledním filmovým počinům trochu pesimistická, což se mi zase potvrdilo. Zpackaný zajímavý námět a nevěrohodné herecké výkony, ani komedie, ani drama.

Dobré téma lidí posedlých tzv. spasitelským syndromem, tedy pomáháním druhým až přes hranice vlastního sebezničení není vůbec legrační. Dal by se z toho vytěžit silný příběh, navíc završený ohrožením vážnou, smrtelnou nemocí...

Ovšem autor se z neznámého důvodu rozhodl, že tam dosadí rádoby vtipného Bolka Polívku (který tam byl jako slon v porcelánu, vše korunováno scénou s těžko uvěřitelným sexuálním divočením) a oblíbené "legrační pomatené léčitelské figurky", ještě afektovaně přehrávané. Snad jen na Alenu Mihulovou se dalo dívat. Musela se určitě     s podivným scénářem hodně popasovat, aby z toho něco vytvořila. 

Práce lidí v pečovatelském povolání není žádná legrace i když občas se vtipné historky najdou. Dobrý scénář, herci, kterým role sednou, rozhodnutí co se má natáčet (drama jako vyšité) a bylo by to úplně jiné kafe. Nebo komedie v duchu jiné role Aleny Mihulové - Sestřičky (vlastně dost podobná záležitost).

Nevím, co se komu na tom paskvilu líbilo, ale malý průzkum v okolí potvrdil, že jsem       v tom zklamání nebyla sama. Škoda promrhané příležitosti a peněz....

PS: pro puntičkáře: psáno v pondělí večer.