Milá Aninko! Museli jsme si (já a mé, dříve horší – však situace se již dávno obrátila – dnes již to lepší „JÁ“) dodávat dlouho odvahy, abychom si nakonec z mobilu přečetli Tvoji odpověď . A na rovinu říkám nyní – neměli jsme to dělat. Tvůj text mě nejenže nepotěšil, ale potvrdil mi, že naše myšlenkové toky mají jiná koryta! Moje milá, nejmilejší: 3 dny už nonstop (jako Michal David) analyzuji, pak 3 noci přemýšlím: proč si málo rozumíme a k čemu, že je dobrá tato zkouška tolerance, proč se bezdůvodně ničíme? Přece k sebedestrukci Tě nepotřebuji! Zničit se dovedu docela dobře i sám – bez Tebe! A že mám k tomu dost dobře našlápnuto (jak Sáblíková k zlatu na 5 000 m).
Že by snad lidský život nefungoval podle představ vykladačů snů, znamení a karet? Že bychom neměli své osudy numericky dopředu tak jasně dané, jak si myslíme? Že by se i něco dělo pouze na základě naší vůle? Že by nemělo vše svůj smysl, svůj důvod?
Ano, myslím, že tomu tak asi je! Člověk se od stvoření svého druhu spoléhá na berličku „vyšší moci“, která jej v různé podobě (bohové, andělé, duše zemřelých příbuzných, blaničtí rytíři, sovětští soudruzi, numerologové, vědmy či čarodějové…), různé víře a ideologii vede k lepším zítřkům. Většinou ty nastanou až po projití té upachtěné pozemské cesty, nutné to přípravy na posmrtný život, kde bude všeho dostatek (ostatně, duch – teda idea, toho zase tak nepotřebuje, že? – nejí, nepije, nesouloží, na telenovely ani fotbal v telce se nedívá, není mu zima ani teplo, ostatně v nebi asi neprší. A v pekle? Všichni mí známí se chtějí aspoň po smrti zahřát, když už celý život s obavou sledují ubývající čárky na měřidle ústředního topení), kde dojdeme k naplnění našich tužeb (jakých to však?) a budeme si všichni tedy desítky, stovky miliard našich duší v míru a pokoře: černoch vedle bělocha (nebo je i v nebi segregace?), rákosník vedle Evropana, Portorikánec vedle pravého (tedy potomka jakéhosi z Evropy utíkajícího před oprátkou zločince) amíka, židák vedle kohokoliv a cigán vedle Čecha, Slováka, Němce či Francouze… (doplň si sám)? Vím, idea je nehmotná, zbraní ji nezabiješ, ale přece… jenom těch miliard myšlenek! To aby byl vesmír nakonec přeci jen nekonečný!
Ale zpět k nám, má nejdražší! Co bude s námi? Co s námi se stane? Kdy a proč? Zkusme si v klidu sednout, nalít si vína do čisté sklenice a podumat spolu:
- Známe se kolik? Odpovědí je více, než jedna: od vidění 10 let, intenzivněji 4 roky, ještě intenzivněji 4 měsíce, nejintenzivněji měsíce tři!
- Je to málo – je to moc? Pro někoho 3 dny či týdny, pro druhého celý život! Pro jednoho epizoda – pro třetího neskutečný zážitek, naplnění svého snu o veliké lásce!
- Plánovali jsme snad termín setkání, plánovali jsme snad intenzitu našeho vztahu, který ještě včera vztahem nebyl. Ale bude jím i zítra?
- Otázka č. 1: Mají být partneři typově shodní anebo odlišní? A přitahovat se jako magnety?
- Já hlasuji jednoznačně pro magnety! Ale pozor!!! Víme, co se stane s nimi, když jeden otočíme o 180°? Ale ano, víme! Ty pitomý magnety se začnou odpuzovat. U lidí bychom nazvali tuto reakcí: nenávidět se!!! Ale proč? Proč se odpuzují, proč se nenávidí nebo aspoň spolu nemohou žít 2 jemně nadprůměrní lidé? Lidé, kteří před několika týdny zahořeli k sobě láskou tak silnou, tak spalující, že by na místě roztavili i zmíněné magnety?
- V čem je problém u Tebe, ženo – má vysněná vílo? Ženo mých snů, ženo jemná i silná, bojovná i krotká, lásku přijímající a mnohem, mnohem více darující! Ženo na sebe spoléhající a soběstačná, ženo hrdá i podvolující, ženo tvrdá i jak med kapající….
- A co můj problém? Napůl muž a napůl žena? Chápající, starostlivý – pečující, až to otravuje, společenský, vtipný a seberozdávající! Srdce však mám široké: mohou vstoupit kamarádky, ženy bývalé i budoucí, mohou vstoupit klidně s dětmi, manželi či přáteli! Čím víc, tím líp, o všechny se postarám, já nikoho neošidím! Ale, ale – co je? No tak, proč se vzteká moje víla, chvílemi i pláče – a hlavně … proč stále mě nechápe. Toť většinou oboustranné, přesto nyní netuším, kde momentálně problém je!
- A tak se trápíme a vadneme, žereme a tloustneme, kouříme a stárneme … a najednou si uvědomíme: vždyť jsme se dnes ještě neviděli! Ani včera! A vlastně ani předevčírem… Ale proč? Ano, pohádali jsme se, toť jest pravdou – však po mně nechtějte důvod či záminku ku při. Nevím, neznám a nejspíš jsem jej neznal ani před těmi dny třemi….
- Jsme jak sopky v sousedství. Bubláme si, ještě krásně na slunci je! Pojednou však zatáhne se, ze dne rázem noc se stává. Dusno, nálada je tklivá – a město tam pod sopkami? Že by Pompeje? Novodobé rozhodně! A už to vře, nastal přetlak, už to řve: jeden na druhého, co to z nás teď tryská ven? Láva? Bláto? Že by kámen? Ba ne, dnes je to horší, o moc horší: urážky, pláč, nadávky. Každý hájí si tu svojí pravdu – to je ještě v pořádku. Však problémem jest, co svět je světem: kolik lidí ve při, tolik pravd tu lítá! Však bohužel, realitě je zatím každá nepodobná!
- A co dál? Má milovaná! Možnosti jsou jenom dvě! Zlomit hůl nad naším vztahem, doma utěšovat se vínem a v noci z okna nahlas křičet: „Nešlo jinak, nikdo nám už nepomohl!“
- Druhá cesta? Ta je delší – složitá a klikatá. Však máš-li sílu, odhodlání, chuť tu bezmoc přemoci? Pak ještě k sakru dej nám šanci, byť ne asi velikou – naší lásce pomoci!
- Bod dvanáctý, už je tady. Venku svítá, takže rychle: ženo má, já miluji Tě, chci Tě – víc a víc – ne víc už nelze!!! Přesto Tě tu přede všemi prosím. Prosím, žadoním – vrať se ku mně, byť lehkou cestu (se mnou) tu Ti neslibuji – nechci, nemohu! To bych lhal.
