Nejsem pták, nechci vzlétnout do oblak … 1. část

Uvedení normálního auta na trh by bylo milou, víkendovou příležitostí zplknout s kolegy. Uvedení na trh zvláštního, nepovedeného kabrioletu bylo pro mne, díky doprovodnému programu, za trest! Námět povídky je pravdivý, zbytek...?

 

Akce se koná na letišti příborského aeroklubu. Představa 10 hodin strávených v autě a půlden v pařáku na letišti nikoho ve firmě neláká. Šéf se vymluvil na bolest zubů a asistentka Danuška prohlásila, že má období, kdy opravdu jet nemůže. Jet sám mě nevadí, přespím v Praze, zajdu s ex-spolužáky na škopek … ale děsí mě plánovaný program! Duo obchodní ředitel plus marketingová ředitelka opět excelovalo! Na pozvánce čtu: 3x let letadlem, z toho jednou érem bez motoru, plus seskok padákem! K tomu mě snad nemohou donutit nebo jó? Od metru výš mám závrať! Zavolám na centrálu Lence, ta ví všechno.

„Distribuce, Neugebauerová!“ Z jejího hlasu vím okamžitě, že Ája dnes nemá svůj den ... myslím tím svůj dobrý den. Dochází ke střetu dvou pudů sebezáchovy. Normálně bych se omluvil či rovnou zavěsil, ale strach z létání byl větší … ptám se tedy na míru povinnosti absolvovat letecké disciplíny. Což se ukázalo (hned v zápětí) být velkou chybou! A už to na mne Alena chrlí…

„No to se mi snad zdá! To je zlý sen! Tak já tu už od šesti kmitám, reklamuji vozy, tisknu techničáky za zase nemocnou Evu, faktur mám na stole, že přes ně nevidím, o obědě si mohu nechat zdát … a pan Čecha … pana prodejce Nuly z Horní Dolní nezajímá nic jiného, než jestli si sveze zadek v letadle a jakou barvu bude mít jeho padák? Jídelní lístek bys náhodou poslat nechtěl? Jestli ti mohu poradit, přestaň myslet na ptákoviny, přestaň lítat v oblacích – vždyť nejsi pták a raděj něco dělej! A hlavně mi nevolej kvůli takovým kravinám! Pokud možno, mi raději nevolej vůbec!“ Prásk!!! V uchu se mi rozlehla rána, jak Alena třískla sluchátkem. Jsem totálně bez nálady. Nesnáším jemnou výčitku, natož pak tenhle „zdupec“! Jdu si na dvůr provětrat hlavu. Než tam dojdu, už po mně, pro změnu, ječí Dana: mám vpředu telefon. Že by mi Alena ještě něco podstatného zapomněla říct? Mám pocit, že vím až dost.

„Nazdar sebevrahu,“ směje se na druhém konci můj pražský nadřízený a kamarád Pepa.

„Jsem rád, že aspoň ty jsi v dobrém rozmaru.“

„A proč bych nebyl? Kdo ti může za to, že otravuješ Áju hned poté, co se dozvěděla, že na letiště nejede, jenžto zastupuje nemocnou kolegyni. No uznej, chtěla být za hvězdu a…“

„… a nic! Ale za to já snad nemůžu, ne?“

„Souhlas! Bohužel jsi byl první po ruce … takový je život.“

„Ti hned volala, co?“ ujasňuji si důvod Pepova volání.

„No, hned ne. Nejdřív musela zprovoznit sluchátko, kterým flákla o zem. Jenže mně se zrovna ztratil signál, takže jsem jí nestačil říct, jak mě strašně mrzí, že nepojede,“ už se zase směje můj nadřízený.

„Mohu ti položit stejnou otázku jako Aleně?“ vracím se k svému problému.

„Jen se ptej, chlapče. Ode mne nic zlého neuslyšíš. Tak copak tě zajímá, co?“

„Jestli jsou ty vypsané disciplíny povinné?“

„A proč tě to zajímá, chlapče?“

„No, protože bych se jim rád vyhnul, tati.“

„A kterým by ses chtěl vyhnout, co?“

„Nejraději všem. Teda nevadí mi zkušební jízdy, rožnění selete, ale určitě nebudu skákat padákem, nevlezu do větroně a nemusím ani ukázku akrobacie. Vlastně úplně mně stačí vyhlídkový let. A ani na tom nijak důrazně netrvám!“ vyhrknu vše na jeden nádech.

„Ale chlapče, tyhle atrakce jsou strašně drahé, paní ředitelka se plácla přes kapsu, na něco jít musíš, minimálně na dvě a Leoš půjde na druhé dvě – hotovo!“

„Leoš jde k zubaři. Raději se nechá zmrzačit u zubaře, než zabít v letadle. Mě posílá samotného,“ vysvětluji situaci ve firmě.

„Výborně, tak si uděláte s Danuškou výlet, ona to za Tebe odskáče a je vymalováno!“

„Zase vedle Pepo, má své dny. Tu odsud nedostaneš ani heverem,“ začínám tušit zradu.

„No tak ještě je tu varianta, že bude blbý počasí a létat se nebude, nebude dost padáků, nebo co já vím. Neboj, to zvládneš chlape. Hele, musím končit, ztrácím signál. Haló, haló…“

--- o 3 dny později…

Zaparkuji služební vůz na louce u letiště a než jej stačím zamknout, ujímá se mě velmi hezká, štíhlá zrzečka v minisukýnce, která je jen o málo širší než pásek obepínající její útlý pas.

„Dobrý den pane, jmenuji se Ivanka a budu vás teď mít půl hodinky na starost. Prosím, jaké je vaše jméno a z jaké jste firmy?“ švitoří roztomile.

Pane Bože, tos mi dopřál takovou krasavici beztak jen proto, že je to dnes naposled, co?

„Poprosím vás o vaši konfekční velikost,“ zní další otázka.

„Omlouvám se, ale netuším, co to je,“ ztrapňuji se před kráskou. Nakonec jí stačí má výška a váha. Pak mi vysvětluje dnešní program, na plánku ukazuje jednotlivá stanoviště a nakonec mě zavádí do velkého, rautového stanu a nabízí občerstvení. Nejsem schopen polknout ani hlt čaje, natož cosi pojíst. Je mi najednou tak líto mého mladého života, že učiním, čeho bych se jinak stěží odvážil. Ivanka se loučí a přeje mi krásný den. Otáčí se a mizí za zástěnou. Jdu za ní … všude samé bedny a přepravky. Nemám čas na rozhlížení, Ivanka mě hned registruje a překvapeně se ptá: „Zapomněla jsem na něco? Jak vám mohu pomoci?“ 

Nejsem si jist, zda mám něco říct anebo ji rovnou políbit. Ale mluvit umím, nejsem neandrtálec, jsem vedoucí … jen se hrozně bojím: „Slečno Ivanko, nezlobte se na mě, nejsem milovník letecké akrobacie, práce ve výškách a tak podobně. Jsem tu dnes proto, že ostatní ve firmě se bojí ještě víc. Asi vám budu připadat směšný a dost možná i trapný, ale já mám šílený pocit, že to se mnou dnes nedopadne dobře. Myslíte, že byste mě mohla obejmout? Má-li být dnešek mým posledním dnem, ať skončí s pomyšlením, že jsem dnes držel v náručí tu nejkrásnější ženu, dívku v širokém okolí?“

„Už nemluv, já ti rozumím“, špitne anděl a její rty se přitisknou k mým!

Nevím, kolik minut jsem ji držel v náručí. Najednou mi vyklouzla z poza rukou a než jsem otevřel oči, nebylo jí. S překvapením zjišťuji, že pocit strachu opravdu zmizel. Aspoň na chvíli, která mi umožní se nasnídat. Poté jdu do hangáru, kde začíná novinářská prezentace novinky. Ta mě zase tolik nezajímá. Využívám proto volného prostoru u auta k prezentaci soukromé.

„Dobrý den pane Čech,“ zdraví mě drobná, blond dívka kolem 20 let.

Nejsem rád rušen při studiu a nevrlým zamručením a prásknutím dveří vozu jsem to dal, doufám, snad jasně najevo. Zřejmě ano ... protože víc už nepromluvila a zmizela. Mou náladu zásadně zhoršuje blížící se čas 1. disciplíny, letu větroněm.

„Pane Čech!“ Hmm, dneska je po mně dost silná poptávka, pomyslím si, když…

„... za 15 minut jdete na start,“ sděluji mi můj krásný anděl, ne anděl má křídla a svatozář! Ivanka bude tedy zřejmě víla. „Prohodila jsem si pozici s kamarádkou, abych vám byla nablízku, kdybyste měl zase ty pitomé pocity o posledním dnu…“

„Jsem plný pitomých pocitů,“ chápu její narážku … a Ivanka je skvělá psychoterapeutka. Jenže to bylo před 1 hodinou, teď sedím na tvrdé sedačce v čemsi odporném, děravém – škvírami ve stěnách vidím ven. Zato před sebou nevidím nic, jen záda a hlavu jakési figuríny, které jsem svěřil svůj život. Naše raketa je vzhůru tažena na laně, po jehož odpojení dochází k šílenému propadu – prakticky k volnému pádu! IVANKÓÓÓ!!! Pilot propad nakonec ustál, jenže i tak je let hrozivý a hlučný: ta hromada plechu se klepe, třepe, drnčí, rachtá a hlavně vydává tak šílený řev, jekot, kravál … ve stíhačce nemůže být větší! BUCH!!! DRNCACÁ! KŘUP!!! 

Autor: Milan Vít | neděle 25.9.2016 23:49 | karma článku: 0 | přečteno: 54x
  • Další články autora

Milan Vít

37 / Dopis 16 leté dceři

29.1.2024 v 6:30 | Karma: 14,01

Milan Vít

35 / 100 let

21.3.2023 v 6:55 | Karma: 9,10

Milan Vít

34 / Už jsem i já prozřel...

20.3.2023 v 6:30 | Karma: 19,10

Milan Vít

33 / Jak se nás moc nesešlo

24.10.2022 v 6:06 | Karma: 10,22

Milan Vít

32 / Dvojím pohledem

18.10.2022 v 7:20 | Karma: 9,67