99| Příběh studentky Zuzany - díl 5.

Michalova parta se dle pečlivě vypracované strategie připravuje na blížící se maturity, když je na chatě překvapí dívčí kvarteto vedené Jardovou Zuzanou. To však není pro Michala jediné překvapení. Poslední dívku zná také...

... pokračování...

„Může mi někdo vysvětlit, jak jste se vy dvě daly dohromady, no? Mini?“

„Zuza to spískala, tak ať si to řekne!“

„Dobrá, ale jen za pivo! Netuším, proč jsem ještě žádné nedostala? Myslím, že si dneska aspoň jedno zasloužím, nebo ne?“

V mžiku má před sebou tři láhve, takže pokračuje: „Je to jednoduché, s Pavlou se známe s psychokurzu … já chci jít po maturitě na psychinu, Pavla jako sestra to má jako povinnou nebo nepovinnou …?“

„Nepovinně povinnou stáž,“ směje se Pavla.

„A o přestávce, jak to bývá, na záchodech u cigárka semelem kdeco. Onehdá nám Pavla vyprávěla, jak na chmelu založily s klukama ze strojárny kapelu. Hned jsem, holka chytrá, pojala podezření a poptala se na detaily. Takže bylo zakrátko jasné, že se jedná o vás! A protože od Járy vím, kde se tento týden zašíváte … jenom tomu prosím, neříkejte učení, tak jsme se domluvily na přepadovce! Pavla oslovila Peťku a já sousedku Martinu, budoucí skvělou novinářku a spisovatelku, která o nás napíše bestseller!“

„Jak jednoduché. Nápad přijet sem byl fakt skvělej, nicméně předpokládám, že se pár dní zdržíte … je tedy třeba doplnit zásoby. Beru dvoukolák, vybírám po kile a jedu pro proviant. Hlásí se snad nějaký dobrovolník? Mini?“

„Jasně Míšo, úplně dobrovolně se tedy hlásím – když myslíš.“

"Nemyslím, vím,“ odtuším.

"Nebude vadit, když se dobrovolně přihlásíme taky?“ ptá se už zase rozesmátá Zuzana. Ani se mi nechce věřit, že ta smutná dívka z loňského, prázdninového vlaku, že ta zimní, ztrápená vyhublá holka balancující na pokraji života a smrti – a tahle vychlámaná, hezká dívčina jsou jedna osoba! Jo, názorný případ, že láska dělá divy!

NA VOJENSKÉ PŘÍSAZE (o 5 měsíců později)

Na přísahu přijeli Jarda se Zuzanou, kteří byli tak milí a přibrali do auta také mamku a Annu! Je to od všech moc obětavé ... jízda přes 3 republiky jistě nebyla žádný med!

V půl jedné se otevírá kasárenská brána a 40 nováčků, navzdory poučení o důstojném chování příslušníka ČSLA, se řítí vstříc svým rodinám. Dávám mamce pusu, Zuzce druhou, Jardovi třetí – ne, to je vtip, spolu si potřeseme rukou … a potom pro mě přestává svět existovat! Jsem jen já a Anička.

„Co ti Jaroušku, zaskočilo?“ nedochází mi pravý důvod kamarádova nuceného kašle. Ten se mi právě rozhodla osvětlit Zuzana.

„No, Michale, tak asi takhle: zaskočilo nebo nezaskočilo? To není to, oč tu běží,“ začne poněkud vznosně a pokračuje, „já chápu, že jsi měsíc neviděl ženu – teda myslím svojí ženu! Ale ty zas pochop, že po osmi hodinách jízdy a dalších třech strávených v kasárnách si myslíme, že by vám na přivítání mohlo stačit (podívá se provokativně na hodinky) 6 … teď už skoro 7 minut! A že bychom už konečně mohli zajet do města – do nějaké útulné hospůdky něco pojíst! Co o tomto návrhu, soudíš?“

Popravdě, teď mi to moc nemyslí a řeč to byla dlouhá, takže... „Pochopil jsem dobře, že máte hlad? Ty Aničko, taky? Já jsem sice už jedl, ale když tu máme vůz, tak můžeme zajet do města na oběd, co říkáte?“ vyhrknu a jsem na sebe hrdej, jak mi to myslí.

„Míšo, v tom blembáku je hodně teplo, viď?“ mírní mé uspokojení Zuzana.

„No je, strašný! Ale nechápu, co to má společného s obědem?“ ptám se zmateně.

„Řekla bych, že dost! My se tady už hodnou dobu bavíme, že máme hlad a ty se nás poté zeptáš, zda nejsme hladoví? To víš, že jsme!!! Takže už sakra nasedni, udej směr a jedééém!“ uzavírá Zuza diskuzi.

NA MORAVSKÉ SVATBĚ (o 3 roky později)

Ze čtvrtka na pátek jsem spal nedobře. Není divu, v sobotu se žením! Poprvé a daleko od domova. Zítra přijede rodina, babičky i pár kamarádů. Jasně ... Jarda se Zuzanou, svědek Libor a již 17 let můj kamarád Jiří. Kluci se dnes návštěvou svých pracovišť vůbec nezatěžovali, takže dorazili na zdejší zimák (kde dělám už půl roku vedoucího) krátce po obědě. Po dohodě s ředitelem to v práci balím i já … a po prohlídce areálu míříme na známou ubytovnu. V průběhu vybalování se Zuzana snaží všemi, tedy i unfair způsoby změnit naše rozhodnutí: zapít moji svobodu výhradně v pánském osazenstvu. Jsme ale tvrdí, trváme si na svém.

"Kašli na ně Zuzi, aspoň nám nebude zítra zle ... a neboj, máme svůj vlastní program," utěšuje ji Anna. 

****

Anna měla pravdu, nazítří mi není zrovna 2x dobře. A nechápu, proč kvůli obřadu v půl 11 musím vstávat už před sedmou. Jenže za hodinu již není v bytě k hnutí, jídlo mě také nějak míjí - takže nakonec jdu docela rád se švagrem vítat svatebčany před barák. Právě přijíždí chlapci se Zuzanou za volantem. Jenže, není jich nějak málo? Jasně, Libor chybí: "Kde máte Libora?“ ptám se, evidentně nejčerstvější, Zuzany.

„Nevím Míšo, jestli nebudeš shánět nového svědka. Borek odmítl vstát, ale tvrdí, že na radnici bude!“

„Vy teda vypadáte, kde jste ještě pařili? A v kolik jste šli spát?“

„Kde jsme byli, to fakt netuším, ale spát jsem šel, myslím, asi ve 3!“ zapojuje se do dialogu Jarda.

„No tak to Jaroušku, asi těžko, v půl 4 tě ještě nebylo,“ vrací ho do reality Zuzka.

„Nejdřív jsme šli do vinárny pod výborem a … nakonec skončili u tvého Milana z práce,“ dozíval a promluvil i Jiří.

****

V neděli ráno (po 10. hodině) sbíhají novomanželé Čechovi do hotelu na pozdní snídani s hosty z Čech. Po ní a nezbytném fotografování už zůstávají jen spolužáci. Bez zbytečných slov se shodneme na pivu v hotelové zahrádce. Dobře vyspán, najeden a napojen nadhazuji logické téma...

"A jakpak to Zuzi, vypadá s vámi? Za rok už promuješ, Jarouš má super flek v Mototechně, z kapsy mu čouhá vojenská modrá, byt ve Ztracené taky máte … takže neplánujete výhledově podobnou akci té naší?“ A opět po letech zjišťuji, že se mi otázka moc nepovedla. Zuzanin obličej ztvrdne, zesmutní a hodně neurčitě odvětí, že svatbu rozhodně neplánují ... zatím jí stačí škola!

„Járo, pojedeme už? Je to přece jen dost daleko,“ spíš žadoní, než přikazuje. A Jarda souhlasí.

„Ano, jistě brouku, dopiju kafe a skočím si na záchod. Ten doporučuji všem – náš expres nestaví dřív, než v Brně!“ a zamrká na mě. Chápu, jdu s ním a na toaletě se dozvídám důvod neochoty Zuzky mluvit o svatbě...

„Člověče, jsem ti v tom frmolu nestačil říct: čekali jsme mrňouse, před 1 rokem! Ale dopadlo to špatně a špatná je i prognóza, Zuzana se teď upnula na studia … a o dětech, svatbách a podobných akcích nechce ani slyšet, natož mluvit. Se dost divím, že přijela na tu vaší. Ona tě má opravdu - jasně i Anču, moc ráda! A nemysli si, že snad zapomněla, jak jsi jí kdysi pomohl. Moc dobře ví, že za to, čím je a kde je – vděčí především tobě! Jenže už o tom nechce mluvit. Tak se na ni nezlob.“

"Já? Ne, já se nezlobím. Jenom mě štve, že jsem zase šlápnul do h….! Tak jo, měj se, mějte se a dejte vědět, jak dojedete! A děkujeme..."

... a to je konec příběhu!