97| Příběh studentky Zuzany - díl 3.

Michal se přece jenom odhodlá navštívit Zuzanu, svou dávnou kamarádku z dětství, která se mu po letním příslibu schůzky již neozvala. Tuší důvod jejího odmlčení a proto se do kontaktu zrovna 2x nežene...

… pokračování…

Nepořádek překračuji a sedám si na kraj postele k trosce člověka, který byl ještě před 3 měsíci nádhernou holkou, kvůli které jsem chtěl pálit mosty… Nechci, ale musím tu „povinnou“ otázku vyslovit… „Táta?“

„… Jo! … A pak i máma!“ Zuza hlasitě oddechuje, nic neříkám, čekám, „… po pohřbu skočila pod vlak! To už jsem nezvládla…“

„Mělas jsi zavolat, slíbilas to!“

„Mohl jsi i ty!“

„Nemám tvůj telefon.“

„Mohl si přijít … na kuře 100x jinak.“

„Byl jsem tady. Nechal jsem ti vzkaz ve schránce, ať se ozveš! Počítám, že tam ještě je!“

„Kolikrát jsi tu byl?“ Teď ťala do živého. Neodpovídám.

„Viděla jsem tě. Byl jsi tu jednou!“

Je to výčitka? Pokračuji klidným tónem: „Ano, jednou. Jenže, změnilo by se něco, kdybych tu chodil třeba každý týden? Otevřela bys mi snad dříve? Zuzi?“

„Nevím. Možná jo…“

„Dobře, nechme minulost spát. Co chceš dělat dál?“

„Nic.“

„Co škola?“

„Nevím … asi mě už vylili.“

„Dobrá, to zjistíme. Ale postupně: máš papír a tužku?“

„Ve stole. K čemu to potřebuješ?“

„Napíšeme si postup normalizace. Kdy byl venku pes, kdy jedl?“

„Chodím s ním v noci a pak ještě před rozedněním.“

„A kdy jsi jedla a kdy ses… myla ty?“

„Já? Nejedla … a myla? V noci, myslím…“

****

Už se raději nepídím po tom, co jedla a kterou noc má na mysli. Je evidentní, že tohle sám nezmáknu. Škoda, že tu není Petr (o prázdninách emigroval), na Libora není spoleh, Zbyněk bydlí na druhém konci města … zkusím zavolat Jardovi! Doufám, že telefon funguje. Nemyslím, že by Zuzka platila inkaso, ale snad je byt a služby placen ze sporožirového účtu… Mám štěstí, spojení je funkční a také Jarouš mi zvedl sluchátko … takže na něj mohu vyhrknout…

„Ahoj Jardo, potřebuju pomoc, ale je to běh na dlouhou trať. Jde tu jenom o lidskej život. Půjdeš do toho se mnou?“

„Že váháš … vždyť víš, že já na sprinty moc nejsem. Tak nenapínej a vysyp, čeho žádáš – co můžu pro tebe udělat?“

Ve stručnosti jej zasvěcuji do situace a diktuju mu nákup včetně žrádla pro psy, adresu a zdůrazňuji potřebu rychlého příjezdu.

„Je mi to jasný, půjčím si od táty žigula, dej mi tak hodinu!“

„Zuzi spíš?“ uvařil jsem jí čaj, k jídlu však nenašel nic, „napij se, dokud je to horký, za chvíli přijede kámoš s jídlem, musíš se dát ‚do richtiku‘. Vykoupat se, umýt si hlavu, převléci – já zatím zkusím trochu poklidit, aby nám Jára nezdrhnul mezi dveřmi. Až přijde, vyvenčím psa a spolu uklidíme. Souhlas?“

„Co máš furt s tím uklízením a mytím? A vařit? Vidíš, že není z čeho, není lepší někam skočit?“

„Kam skočit? Jako třeba z mostu? Tak na to zapomeň, to tě raději umyju třeba násilím!“ do Prčic, jsem to ale pitomec … to jsem opravdu nezvolil moc dobrý příměr. Naštěstí Zuzka nereaguje, ale i tak se snažím svoji netaktnost zamluvit…

„Hele, slíbilas mi tajemství šéfkuchařky, povídat si, líbat se a milovat…“

„To není pravda, milování jsem neslibovala!“

„No, ale já to tak pochopil – a místo toho tady najdu zombie! Takže dopij ten čaj a upaluj už do vany. Nejdřív si ji však umyj! Jestli chceš vydrbat hlavu, tak mě pak zavolej!“ odmlčel jsem se a po chvíli dodal, „tak co, Zuzi? Zkusíme to?“

„Tak jo!“ pokus o úsměv jí zrovna 2x nevyšel, ale aspoň vstala a pomalu se šourá do koupelny!

Než za sebou stačí zavřít dveře, stojím v nich já: „Až do odvolání zůstanou všechny dveře v bytě otevřeny!“ a vytahuji klíč ze zámku, „všechny!“ dodám důrazně.

Teď už se jí úsměv podařil. „Neboj, když jsi tady, tak už to bude dobrý! Dám se do kupy.“

„Kéž by!“ myslím si já. Čím začít, stáhnu povlečení a peřin dávám větrat na okno. Beru tužku a v bodech píši úkoly:

1.nenechávat samotnou, otevřené dveře, bez klíčů

2.venčit psa společně, nákupy společně

3.přes noc hlídat (Jarda / já / + Jirka?)

4.generální úklid (okna, podlahy, nábytek…)

5.vyprat + vyžehlit

6.psychologické vyšetření + omluvit ve škole

7.požádat o opakování ročníku

8.nabízet aktivity, normalizovat život, navázání vztahu

9.vánoce???

Páni, je to jen 9 bodů, ale práce, jak na kostele! Jdu se na Zuzanu podívat. Leží ve vaně až po uši, oči zavřený, ale nemyslím, že spí.

„Zuzi, ať se nenachladneš, chceš umýt tu hlavu?“

„Jo! A chceš říct vtip?“

To je dobrý znamení, před chvílí chtěla nebejt a teď už vypráví vtipy! Myslím si a nahlas odpovím: „Jasně, řekni!“

 „Povídá snacha koupajícímu se tchánovi: Dědo, vylezte už z té vany! Nachladnete se a umřete! Děda vylezl z vany, nachladl se a umřel.“

„Dobrý ne? Můžeme jít už na tu hlavu?“

... pokračování příště