95| Příběh studentky Zuzany - díl 1.

Rok se sešel s rokem, vzpomínka na sestřičku Petru, alias Mini pomalu zapadá prachem, nyní je Michalovou „osudovou“ ženou studentka Anna z malého slezského městečka...

NEČEKANÉ SHLEDÁNÍ

Poslední 2 prázdninové týdny strávené s Annou u její tety v podhůří Jeseníků uběhly rychleji, než ta nejrychlejší horská bystřina. Pozítří začíná škola! 4. – maturitní ročník. V Olomouci to beru z autobusového na vlakové nádraží poklusem – ovšem zbytečně. Po vstupu do nádražní haly se mi dostává informace o hodinovém zpoždění rychlíku. Rozhodnu se proto strávit čekání v restauraci, kde kromě naplnění žaludku naplním i slib Anně daný – totiž, že jí napíši dopis ještě dnes.

Restauračka není bůhví jak útulná … ostatně, to jsem ani neočekával. Ale je tu poměrně čisto a překvapivě téměř nezakouřeno! Kromě číšníka tu žádný z 5 hostů nekouří. Podle svého zvyku usedám do rohu místnosti a objednávám si – co jiného, než moravského vrabce se zelím. Poté vytahuji propisku, rovnám  pomačkaný dopisní papír a začínám psát dopis číslo 1.

Po 1 hodině … ve stejném okamžiku, kdy přede mnou přistálo ptáče s přílohou, se rozchrchlá nádražní rozhlas. Hlášení je zhruba stejně srozumitelné jako hovorová čínština. Přesto mám dojem, že jsem zaslechl název mé cílové stanice. Okamžité rozhodnutí: pojedu tímto, zřejmě také zpožděným spojem. Přerušuji psaní (stejně jsem stihl jen datum, nadpis a 3 věty), platím nesnědený oběd a pádím na 1. perón, kam dobíhám v okamžiku zastavení vlaku. Procházím jej celý, ale ačkoliv není plný, nedaří se mi najít prázdné kupé. Druhé kritérium – nalezení kupátka se zajímavým objektem něžného pohlaví se mi posléze splnit daří. U dveří sice spí pod kabátem někdo, o kom se lze oprávněně domnívat, že se určitě nejedná o ženu ... ale zato mohu s jistotou prohlásit, že u okna sedí velmi hezká, byť posmutnělá či snad unavená brunetka ... tak mého věku!

Nebýt mé (ne)přirozené ostýchavosti, dal bych se s ní rád do řeči. Cesta by rychleji ubíhala a má zvědavost by byla ukojena. Proč mám tak silný pocit, že jsem ji už někdy viděl? Jenže ten   mám často, stačí se na někoho déle zadívat! Onehdá jsem měl pocit, že se důvěrně znám s Mandlíkovou! A to jsem o ní jen četl ve Sportu! Ach jo ... není nic trapnějšího, než oslovit neznámou dívku dotazem:

„Dobrý den slečno, neznáme se náhodou odněkud?“ I kdyby to byla 100x pravda, čímž si nakonec už nejsem zas tolik jistý, tak by mě nic nedonutilo položit tak profláknutou otázku… Ale stejně mám pocit, že ji znám, jenže odkud!

****

Ale co … co je? Brunetka se mile usmála, nahnula se ke mně a polohlasem se ptá: „Promiň, že tě ruším, ale co jsi přistoupil, mám pocit, že už jsem tě někdy viděla! Netušíš, jestli je to pravda?“

Páni, tak tomu se říká emancipace! Než se rozhoupu, jsem osloven já: „Ahoj! Abych se přiznal, celou dobu přemýšlím, jestli … a odkud tě znám, ale zatím mi to taky moc nezapaluje!“ odpovídám.

„Dobrá, zkusme se tedy představit! Já jsem Zuzana a bydlím v centru za nádražím, ve Slepé ulici číslo…“

„… číslo 4, v 1. patře! No, a už jsme doma! Já ve čtyřce bydlel 10 let! Jsem Michal z přízemí! Což znamená, že jsem Zuzi, tvůj první kamarád, spoluhráč, rytíř i protihráč, ctitel, mstitel, bráška a snad i první láska, aspoň dle tvých slov …“

„No, jasně Míšo … jsi to ty! Ježíši, jak dlouho jsme se už neviděli? 10 let? Od pátý … plus střední – jo, tak to je přesně 9 let!“ jako kalkulačka, počítá Zuzana.     

„Zuzi, vzpomínáš si, jak sis v naší partě vybírala ženicha?“

„Ani ne, ale je mi jasné, koho jsem si vybrala!“ usmála se Zuzka.

„Tak co, půjdem do toho, ne?“ pokračuji ve hře.

„Ještě si budeš muset počkat, zatím se na vdavky necítím. A co dělají vaši a malej brácha? Hraje ještě hokej?“

„Naši stále stejní, jen z malýho bráchy se stal o hlavu větší brácha, hokej hraje furt a kromě toho předstírá studium něčeho s elektrikou … na detaily se mě neptej. Ale když je potřeba spravit vypínač, tak to dělám já – a to jsem se elektriky vždycky bál. A co vaši?“ pokládám zdvořilostní otázku i já, „dělá tatík ještě v projekťáku? Po ZDŠ jsem tam rok dělal taky? Na centrále – tvůj táta na pobočce…“

Po mé otázce se Zuzce zase vrátil smutný výraz: „Tatínek je hodně nemocen, leží už přes rok v léčebně. Má „Parkinsona“ … a zřejmě přichází závěrečná fáze,“ Zuzaně se najednou těžko mluví, zhluboka dýchá, ale přesto pokračuje, „a nejstrašnější je, že mentálně je v pořádku, kromě běžné stařecké sklerózy, mu to normálně myslí, ale fyzicky už to nezvládá! Sám se nenají, nezajde na záchod natož, aby se umyl! A už se ani … už se vůbec …“ a více se už nedovím. Moje, úplně první ze všech, osudová dívka se rozpláče! Ach jo! Že jsem se na to ptal! Jenže, copak jsem to mohl vědět? Nemohl! Omlouvám sám sebe. Přesednu si vedle ní, schoulí se mi do klína a … vzlyky pomalu ustávají. Že by má dětská kamarádka, první láska, první dívka, od které jsem dostal v životě polibek, no spíše pusu, usnula?

Ale ne! Brutální rozražení dveří kupé znamená jediné – kontrolu jízdenek. Zuzka, náhle vzbuzena, již vypadá v pořádku. Na své místo se už nevracím, zůstávám vedle ní a navzájem se předháníme, kdo si vzpomene na víc společných zážitků! ¨

... pokračování příště