Následující rok, na podzim: Michal je ve čtvrťáku, svůj volný čas dělí mezi debaty s kamarády v hospodě, biflování maturitních otázek a psaní si s Aničkou – svou velkou, úžasnou, loňsko-prázdninovou a samozřejmě osudovou láskou!
S MINI NA KAFI
Už září ve škole bylo hektické! V říjnu to vypadá, že všichni prófové chtějí roční látku stihnout do vánoc, a pak už jen zkoušet, opakovat a zase zkoušet – až do maturit nebo (a to spíš) do totálního kolapsu studentstva!
S Aničkou si sice píšeme ve frekvenci dvou až tří dopisů týdně, ale výrazně zkrácených. Koncem měsíce slaví osmnáctiny a mě trápí co (a také za co) jí pořídit narozeninový dárek! S Petrovou finanční injekcí jdu po škole do Května, nově otevřeného obchoďáku kousek za školou. Po hodině mám náladu všelijakou, jenom ne dobrou. Nic přiměřeného důležitosti Aniččiných plnoletých narozenin a obsahu mé peněženky stále nenacházím. A ještě na schodech nechtěně nakopávám menší blondýnku…
„Ááauu! Co blbneš?“ vyjekne dívka.
Automaticky se jí chci omluvit, neboť není mým zvykem si vylepšovat špatnou náladu okopáváním krásných dívek – leč toho nejsem schopen – ztratil jsem totiž řeč! … Dívám se do tváře mé (teda samozřejmě dříve mé) malé Petry! Peťky, Peťulky – zkrátka Mini! I ona je překvapená, ale na rozdíl ode mne řeč ani čas rozhodně neztrácí!
„Jé, ahoj Michale, kde se tu bereš? A proč mě okopáváš? Jsi tu sám, máš čas? Zajdeme na kafe?“
Tak takovou reakci jsem fakt nečekal, náhodný pozorovatel se musí domnívat, že se po týdnu potkali dva dobří kámoši! Už bych měl taky něco říci: „Ahoj Mini … vlastně Petro! Rád tě vidím a času mám fůru. A teď už i mnohem lepší náladu, než před chvílí! A na kafe, zmrzku nebo párek v rohlíku s tebou samozřejmě rád zajdu. Vlastně s tebou zajdu rád kamkoliv na cokoliv! A omlouvám se, nekopnul jsem tě schválně.“
„Já vím, to bys kopl víc!“ směje se Mini. Vyjíždíme do 4. patra, kde je malá, řekněme … mini restaurace, sedáme si k mini stolku u okna a objednávám 2 maxi poháry a kafe. Po objednání nastává tíživé ticho – vůbec mě nenapadá, z kterého konce mám začít. V hlavě se mi míhají otázky, ale všechny mi připadají nevhodné.
„Proč nic neříkáš?“ protíná ticho Petra.
Odpovím po pravdě: „Nenapadá mě žádná rozumná otázka, jsem z tebe absolutně rozhozenej … strašně překvapenej!
„A mile či nemile?“
„Jasně, že mile, jenže … když si vzpomenu na naše poslední setkání, na tvůj poslední vzkaz, kdy jsem nabyl dojmu, že mě už nechceš nikdy vidět … a se mnou v životě promluvit… Moc jsem si přál, mockrát si představoval, že tě potkám … no vidíš … a když se tak stane, jsem absolutně vykolejenej… “
„Tak jo! Já ti teda Míšo, něco povím, ať máme jasno! Víš, nebyla to lehká doba pro mě ani pro tebe! Potřebovala jsem čas – všechno si utřídit a vstřebat! Dnes už vím, že jsem na tebe byla dost zlá. Není pravdou, že chci vymazat ten čtvrtrok s tebou z paměti, není pravda, že lituji, že jsem tě poznala! Ono to naše ‚brigádně-dálkové‘ chození bylo moc hezké a ty jsi byl na mě vždycky moc milý a hodný. Jen se prostě nemělo stát, co se stalo. Dnes už vím, že na tom neseme stejnou vinu a nemá smysl obviňovat jen tebe. Ty jsi mě k ničemu netlačil, byl jsi vždycky spíš ten zpomalující článek – jenže … no prostě v tu poslední noc jsme byli v takové euforii, které jsme podlehli a moc nepřemýšleli. Teda, nepřemýšleli jsme vůbec! Víš, sama bych tě asi nikdy nevyhledala, ale to tvoje nakopnutí dnes beru jako znamení osudu a nabízím … ti přátelství! Pokud ovšem chceš?“
„Aha! A co si pod tím termínem představuješ, Mini? Můžu ti tak zase říkat?“
„Ty můžeš! A přátelství je přátelství! Můžeme si volat, psát, scházet se, zajít na pivo nebo do kina, povídat si, držet se za ruku, pusu na uvítanou, pusu na rozloučenou, toť vše. Bereš?“
„Jo, moc rád! Mini!“
„Fajn, tak už se pusťme do té zmrzky, než se nám rozteče úplně! Hmm, už se roztekla.“
Lepší zmrzlinu jsem už dlouho nejedl! No, lepší možná ano, ale ne v lepší společnosti. Po zmrzlině došlo i na zákusek, pak ještě jeden. Seděli jsme spolu 2 hodiny … povídali si … skoro jako dřív, byť jsme si dávali pozor, abychom nezabrousili na téma vztahů současných! Chtěl bych sice vědět, zda má Mini kluka, ale ani za milion bych se jí na to nezeptal! A otázku dárku pro Annu mám také vyřešenu: nemám už ani čas, ani peníze!
SVATÝ TÝDEN
Je předposlední květnovej pátek, sedíme s Jardou, Zbyňkem a Petrem v hospodě, dáváme si historicky poslední studentský oběd a domlouváme detaily sobotního odjezdu na chalupu Petrových rodičů, kteří nám poskytli azyl v dobré víře, že zde strávíme ‚svatý‘ týden v přípravě na maturitní zkoušky. Napadlo nás pozvat na chalupu i spolužačky – leč ty z nám neznámých důvodů zvolily individuální přípravu.
****
A tak v sobotu ráno startuje Jarda rodinný vůz sovětské výroby a vyrážíme do 250 metrů vzdálené samoobsluhy doplnit zásoby potravin především tekutého a masitého charakteru. Poté už uháníme vstříc blížící se dospělosti. Cestou domlouváme strategii průběhu ‚svaťáku‘ a shodneme se na jednom – tak jako běžci na dlouhých tratích, nesmíme přepálit začátek! Takže dneska jen vybalíme a zajdeme se aklimatizovat do místní hospody. Ráno nemá smysl vstávat se slepicemi, to jsme dělali celý rok a k ničemu pozitivnímu to nevedlo. Je třeba se řádně vyspat, jenžto spánek posiluje. Je také nesmyslné začínat učení s hladovým žaludkem … takže na oběd si ugrilujem maso, jenž v rámci dodržení pitného režimu prolejeme pivem. Vědecké studie dokazují, že člověk se po jídle jen těžko soustředí a není schopen podat maximální výkon. Odborníci doporučují minimálně 30 až 60 minut spánku, my potřebujeme být soustředěni maximálně, takže spánek prodlužujeme na 120 minut. Po třetí hodině, dáme kafíčko a vrhneme se na učení – každý dle svých potřeb.
Zvolená strategie je poctivě plněna, takže jsme samostudiu věnovali do středečního podvečera poctivých 6 až 7 hodin! Středou však naše úsilí se vzdělávat skončilo. Důvod…? Kolem páté, zrovna po skončení samostudia, se rozbimbá u vrátek kravskej zvonec a hlasitý dívčí smích prozrazuje, že na rozdíl od zdí karlštejnských (kam nesměla vstoupit ženská noha) tady je těch nohou vícero a legálně! Kdo, že nás to přišel navštívit? Že by dívčí tým ze včerejšího volejbalu? Ale ne! Tato návštěva nemá se sportem nic společného! Z okna dosti zřetelně vidím, že výpravu vede Jardova přítelkyně Zuzana ... a za ní to jde kdo? Páni, já padám! Vždyť to je Zbyňkova Pavla z loňského chmelu, další dívku neznám ... ale ta poslední ... drobná blondýnka – no ano, to je přece Mini?! Což sním či bdím? Přes nevyřešení této poněkud 'hamletovské' otázky okamžitě měním tričko, prohrábnu rukou vlasy a jdu dolů připojit se k vítacímu aktu!
„Praha zdraví Beroun!“ hlaholím již na schodech a dole jdu z náruče do náruče! Po představení se usazujeme kolem stolu ve velké světnici a Zuzana se ujímá slova: „Tak jak se máte chlapci? Povedlo se nám překvápko? Já myslím, že 100 procentně!“
... a ještě pokračování příště
