92| Příběh sestřičky Petry Z. - díl 8.

40 kilometrový vztah pražských strojařů a berounských sestřiček pomalu spěje k ‚happyendu‘. Před nimi jsou samé příjemné akce: výlov rybníka, Mikuláš, prázdniny, vánoce – život se zdá príma. Jenže náhle je všechno jinak...

ZMĚNA JE ŽIVOT

Do Tetova jedu neplánovaně už příští víkend a sám! Volala Mini: potřebuje vyřešit neodkladnou záležitost. Že by nám rodičové věnovali půlku domu? Vystupuji z autobusu … kde však Mini je? Ještě se mi nestalo, že by mě nečekala a nevrhla se mi se smíchem do náruče. V zastávkové budce sice sedí jakási schoulená postava … teď vstává – no ano, je to Petra! Ale očividně není v kondici! Oči má červené, nateklé, pusa na přivítanou nemastná, neslaná (netuším, že na hodně dlouho pusa předposlední) … a co je podivné především? Že mlčí! 

„Ahoj Miníšku, co je? Jsi nemocná? Nebo někdo jinej? Nebo snad … někdo umřel?“

Podívá se na mě nechápavě a až po chvíli vyhrkne: „Ne, nikdo neumřel! Zkus hádat, co se tak asi mohlo stát? Co se mohlo nám stát? Jsem v tom! Stačí?“ a rozbrečí se.

„Aha! A v čem?“ ptám se nechápavě, ale na druhej pokus mi to přece jen zapálí, „počkej! To myslíš jako, že jsi … že jsi těhotná?!“ zazní má další inteligentní otázka.

„A v čem jiným asi tak, ty chytrej!“ docela hystericky po mně vyjede, nervy ztrácející Petra.

„Tak to teda jo, to jsme opravdu v prdeli!“ mám i já už konečně jasno! A rázem již také nespěchám. Vybídnu Petru k posezení na lávce u rybníka.

„A co vaši, co mamka, už to ví?“ sonduji situaci.

„Mamka jo, tátovi to říká asi teď.“

„Hm … a jak se cítíš?“

„Jak asi myslíš? Skvěle, ne? Jsem na větvi z toho, že končím se školou, že se budu 2 roky starat o mrňouse a pak do smrti pomocnou sílou v nemocnici! Jo! Jo! Jo! Přesně takhle jsem si svoji budoucnost představovala! Zas.…j chmel!“

„Počkej, proč to říkáš tak jako … jako kdybys to ‚mimčo‘ snad ani nechtěla?“ jsem překvapený ostrou Petřinou reakcí!

„Protože nevím ... nevím, co chci. Samozřejmě, že dítě jednou, opakuji – jednou, po škole, po praxi… chci! Klidně i dvě. Ale ne v 17! Ne ve třeťáku! Já … já se na to prostě necítím,“ zase začíná brečet, „a co ty? Ty si nás chceš vzít? Chceš jít makat na statek nebo do strojíren? Ty se snad na to cejtíš?“

„No, vzít si tě samozřejmě mohu, to je asi to nejmenší, ale s prací je problém. Školu dodělat musím nebo mě naši vydědí!“ říkám zcela vážně, „ale i kdybych nechal školy, tak stejně pomašíruju na vojnu. Při mé smůle někam na Slovensko!“

„Tak vidíš, že nám dítě ... aspoň teď není přáno,“ povzdychne Petra.

„Jo, je to zapeklitá situace. Jak to víš vůbec dlouho?“

„Tušila jsem to už u vás, ale nechtěla jsem nám kazit víkend. 100 procentně 3 dny! První jsem probulela sama, druhý probulela s mamkou … a třetí teď bulím s tebou! Aspoň mi dej pusu a přitul se ke mně!“

Objímám svou hromádku neštěstí a zkouším se dopočítat. Známe se 2 a půl měsíce, poprvé jsme byli spolu – no to jsou tak akorát 2 měsíce. To vypadá na ‚chmelové‘ dítě! Opatrně vyzvídám: „Zlato a v kterém jsi to, no … měsíci?“

„V 7. týdnu, myslím, že se nám to povedlo hned na 1. pokus.“

„No, to jsme ale šikovní,“ pokouším se být vtipný, „a pokud bychom se rozhodli, že to malé mít nemůžeme, do kdy máme čas se rozhodnout?“

„Já se Míšo, obávám, že rozhodnuto už je, ale těší mě, že to hned nevzdáváš. Času je málo, týden – dva. Je mi už zima, půjdeme, ano?“

„Hm, půjdem, co jiného nám zbývá.“

****

Debata s rodiči není pro nikoho příjemná, ale je aspoň korektní. Čaj dostávám, štrůdl dneska chybí. Vnucená mi dohoda zní asi takto:

1. Podáme žádost o přerušení těhotenství z důvodu nízkého věku partnerky.
2. Je mi doporučeno, abych do vyřešení problému do Tetova nejezdil.
3. Nevyhnutelný kontakt pouze telefonní.
4. Pokud se pro mne po maturitě Petra rozhodne, budou to rodiče akceptovat, do té doby trvají na naší odluce.

A je vymalováno … i bez malíře! Po mém souhlasu s dohodou jsem chladně vypoklonkován z domu – aniž by někoho zajímalo, že mi autobus jede až za půl druhé hodiny. Rozloučení s Mini se nekoná, odběhla 10 minut před mým odchodem … a už se nevrátila. Zajít za ní mi není umožněno.

A tak svou malou Mini uvidím už jen jednou – u komise. Přichází v doprovodu rodičů, kteří se pohodlně postarají, abychom spolu (kromě pozdravu) mluvili pouze úředně. Verdikt komise je rychlý, jednoznačný, definitivní a smrtelný!

****

Napsal jsem Mini několik dopisů – je otázkou, zda se k ní vůbec dostaly. V každém případě, odpověď jsem nedostal na žádný. Párkrát jsem se snažil jí dovolat, ale telefon byl buď obsazen, nebo jej nikdo nebral.

Mini se neozývá ani na vánoce. Vánoční dárek mi pošta vrací a tak mi na Silvestra dělá společnost pouze plyšový, metrový medvěd. Proto v lednu (steskem už napůl šílený) žádám Petra, aby mi po Dračici zjistil, jak se Mini cítí, jestli a kdy se uvidíme a jak se bude náš vztah vyvíjet. Nebyl dobrý nápad … to po něm chtít. Dobrá nebyla ani odpověď…

     Michale, je mi líto, ale náš vztah je minulostí! Nechci tě již nikdy vidět, nechci s tebou mluvit, nechci, abys mi psal, abys mě kontaktoval přes Petru nebo Petra. Cítím se blbě, prázdná, zbytečná! Snažím se vygumovat z paměti poslední čtvrtrok, tedy tebe! Zdravotně jsem snad v pořádku (až na hlavu), měj se dobře. Myslím, že se již nikdy neuvidíme. Pusu na čelo ti posílá … Petra.

P.S. Nezlob se, jednou ti snad odpustím, ale teď to nejde! Sobě neodpustím nikdy, moc lituji toho, co jsem udělala! Pa P.

Toť doslovná citace textu, zřejmě chvatně, napsaného na lístku z bloku... „Tak to je konec! Nevíš, která Petra to psala? Tvoje nebo ‚moje‘?“ ptám se zkroušeně Petra.

„Tak to ti chlape, fakt nepovím, ale papírek si klidně vezmi!“

„Dík. A jak to klape s Dračicí tobě, žádnej průser na obzoru?“

„Doufám, že ne, ale takys nám zavařil – spíme teď odděleně!“

„To jsou věci ... a já myslel, že jsme u toho byli voba.“

„To jo, ale tys to poslal do ní, nebo to u vás bylo naopak?“

„Víš co, ty gynekologu – amatére! Už mluvíš jak Maxovi: jsem starší – měl jsem mít rozum. Obraťme list… dám ještě jedno a valím domů, musím rýsovat…

Na rýsování toho večera už nedošlo, zato vzkaz od Petry jsem uměl brzy nazpaměť. Netuším, zda jí matka při psaní stála za zády, spíše ne, vzkaz byl asi psán ve škole … bez nátlaku. Tak jako tak, nyní je už každému – teda i mně jasné, že vztah s Mini mohu považovat za definitivně ukončený.

... přesto pokračování příště