91| Příběh sestřičky Petry Z. - díl 7.

Jo, funguje to! Co? Vztah na dálku ... 2x do měsíce jezdí kluci do Tetova a cestu do města plánují i dívky. Že by Happy end už v 7. díle? Tak to určitě těžko, takhle jednoduše to nefunguje ani v životě - natož v románu...

DRAKIÁDA

14 dní nato slaví Drak čtyřicátiny! Po zkušenosti z Petřiných narozenin přijíždíme raději autobusem, což se nazítří ukáže jako prozíravý tah. Dračice narozky se totiž každým okamžikem víc a víc jeví jen jako pouhý odvar trachtace Drakovy. Malá statistika: pozváno 80 hostů, dorazilo však hrubě přes 100, padla 2 selata, 3 sudy berounské dvanáctky, 5 kartónů sektu, 10 litrů vodky a stejné množství slivovice. A v garáži jsem viděl minimálně 5 přepravek vinných litrovek… Akce pojata v Drakově oblíbeném country stylu, na zahradě hoří třímetrová vatra, k tanci i poslechu hraje, jak jinak, než Drakova country kapela. Zahájení v sobotu ráno … ukončení v neděli, po slunce západu! A v noci? Velkolepý ohňostroj!

Vzhledem k výše uvedenému je nad slunce jasnější, že tentokrát podlehnu svodům jídla, nápojů, tance a skvělé zábavy i já! Což v překladu znamená, že nezapadlo slunce ještě ani jednou a já už byl na šrot! Ale nejsem v tom sám … v zahradě potkávám o strom opřeného tchána Maxe. Zítřejší ráno mu rozhodně nezávidím! Ostatně, ani sobě. Docela bych už dnes přivítal pauzu, jenže se mi nedaří najít svoji milou! Ta má naštěstí lepší vyhledávací schopnosti, takže mě časem přece jen nachází – což komentuji slovy…

„Jééé Péééťulínku, čáááuu! To jsem rád, že jsem tě konečně našel! Nevíš, v kolik to tu dneska zavíraj? Já mám takovej (škyt) divnej pocit, že už toho mám docela tóó … docela dost!“ snažím se zřetelně artikulovat, aby mi má milá (která už taky něco jistě vypila) dobře rozuměla.

„Jo, tak tys mě hledal Míšo? A přitom hledání ses tak unavil, že sis tady na chvilku zdřímnul, viď? Abys jako nabral nových sil do dalšího hledání…“ praví Mini soucitně, jenže dál už to nevydrží a rozesměje se, „ty moje ochmelko nachmelená, chmelová lásko! To vidím, že už máš dost … to víš, že půjdeme brzy do pelíšku, ale ještě chvilku vydrž, bude půlnoc, a když neusneš, uvidíš něco moc krásného!“

Bože, kde se v ní bere ještě energie, to fakt netuším! „Hele Minííí, nejkrásnější seš tady ty, to vidím zcela jasně! Dokonce dvakrát! Takže už můžem jít…“

„Jak chceš myšáku, ale kdybys vydržel 20 minut, uviděl bys ohňostroj!“

„Ohňostroj? A tak to jo, ohňostroj já můžu … na ten si počkám. Jenom nechápu, proč je tak pozdě? Miníšku, netušíš, proč je ten ohňostroj tak pozdě, vlastně až zítra?“

„Nejen, že tuším, tohle vím úplně přesně. A jsem si jista, že ty na ten důvod přijdeš docela lehce taky!“ směje se Petra a dodává, „Miníšku, jo? To je teda jméno – já se picnu! Ještě před 6 týdny jsem neměla tušení, že budu mít indiánské jméno a stará, dobrá Petra bude zapomenuta!“

Já a přijít? A lehce? Ohňostroj po půlnoci? Přemítám v duchu. Docela to bolí … tak to mě Mini přecenila. I když? Nebo snad ne? No asi ano!

„Minííí? Drak se narodil po půlnoci? Tedy zítra?“

„Áno … to je správná otázka a současně i správná odpověď! A výhrou je ti pusa.“ V tom okamžiku vyletěly první rachejtle! Ohňostroj je super! Čtvrt hodiny po půlnoci mizím s Mini do jejího mini pokojíčku – kde dnes zcela dobrovolně kašleme na jakékoliv experimenty. Pár pusinek, pak se mi Peťka stočí do klubíčka … a navždy už zůstane záhadou, kdo usnul dřív!

VE MĚSTĚ

Začátkem listopadu pozvala má mamka Mini na víkend k nám! Zákon schválnosti funguje spolehlivě, kde jindy procházím plynule – jsem se dnes zasekl, takže dobíhám na nádraží 5 minut po…! Což není taková hrůza, vlak mívá většinou zpoždění dvojnásobné. Dnes však ne, dneska přijíždí ‚dvoupatrák‘ z Berouna na chlup přesně! Z posledních sil dobíhám na perón, kde osamoceně stojí Petra, malá má milá. Naštěstí smutek mizí z její tváře v okamžiku, kdy se naše pohledy střetnou a jen pár vteřin nato již držím svůj velký, malý poklad v náručí! Její kabelu ukládáme do úschovny a tramvají vyjíždíme do kopců nad řekou.

„Míšo! Já mám ale ukrutný hlad,“ prohlásí Mini po dvou hodinách, „a svačinu na nádraží!“

První pomoc nám poskytuje stánek s párkem a kofolou. Pak už si Mini vedu nejkratší cestou domů. Doma je pouze mamka. Domnívá se, že unaveni couráním po městě už dnes rozhodně nikam nepůjdeme … že se po večeři posadíme v obýváku a při skleničce vína probereme témata propíraná v opačném gardu před měsícem v Tetově. Moje představa ubytování je: hodit tašku do pracovny přeměněné v hostinský pokoj a rychle se přesunout naproti. Nakonec vítězí kompromis: vhození tašky do pracovny, bleskové zhltnutí segedinu, zodpovězení několika otázek a se závinem v ruce přesun do pivnice s tím, že zítra večer si uděláme debatní kroužek. Takže mohu za půl hodiny nenápadně oknem zkontrolovat docházku u našeho ‚roháku‘.

„Miníšku, trošku se pobavíme, připravíme si na chlapce malou kulišárnu, chceš?“ a jelikož si její mlčení vyložím jako souhlas, hned jí vysvětluji její roli…

„Mini, vejdeš dovnitř a přisedneš si k jejich stolu – což nebude nijak nápadné, protože volný tu není a pouze u našeho sedí tobě blízcí vrstevníci. No a pak si počkáš na jejich reakci. Osobně si myslím, že se první osmělí Libor a po 10 vteřinách tě začne oblbovat. Pak se přidá Marťas a do minuty to bude u stolu jak na kohoutích zápasech. Pak přijdu já, přisednu a k překvapení všech mě začneš svádět, čemuž samozřejmě podlehnu – dobrý?“

„Míšo, ale nenech mě tam moc dlouho samotnou, ano?“ dožaduje se Mini ujištění.

„Miláčku, budu spěchat – neboj, já už tě nenechám nikdy, nikde samotnou!“ a svá slova stvrzuji dlouhým polibkem.

Jedinou změnou proti mému scénáři je rychlejší Martinův start! Mini scénka sklidila úspěch a její protagonistka … Mini ve 3. cenové zářila jako čerstvá růže mezi bodláčím! Držíc se mě za ruku (jako by si chtěla potvrdit má slova, že ji neopustím) byla pohotová, vtipná a spokojená. Já se samozřejmě dmul pýchou jako tetřev hlušec a že nečekanou dívčí společností byli potěšeni i kamarádi, bylo více než jasné. A díky vstřícnosti (kdo uhádne důvod?) personálu tvrdě přetahujeme zavíračku. Seznámení s otcem se odkládá ... proběhne dopoledne bez mé účasti - komentovanou prohlídkou mého dětského alba! Otec je v dobrém rozmaru, Mini se mu evidentně líbí. Dvojici ‚šmíráků‘ přizvukuje z kuchyně i máti. Skvělé, už chybí jen brácha, který naštěstí spí ještě dýl, než já..

****

Pozdním budíčkem jsem nucen redukovat denní program - Hrad ‚prolítneme‘ letem světem a kino stíháme až po týdenníku. Po filmu  ještě zvažujeme, zda zajít na jedno naproti?

„Jak chceš Mini, já pivko klidně dám, ale jak tam budou kluci … a oni tam dnes na nás, teda na tebe určitě čekají – tak tam zkejsneme stejně jako včera.“

„Nezkejsneme Míšo, to je blbý slovo! Hele, teď je osm, domluvme se, že v 9 hodin zaplatíme a půjdeme,“ navrhuje Mini.

„Můžeme to zkusit, ale zaplacením není nic vyhráno. Oni nám klidně koupí další piva jen proto, abys neodešla,“ prorokuji.

„Nech to na mně. V 9 odcházíme, platí?“

Měl jsem pravdu. V 9 před námi stojí hned 4 půllitry … ale v Mini se zřejmě probudily zděděné učitelské geny. Prohlásila sice mile, ale velmi důrazně: „Vážení! Jste tady všichni velmi milí, ale my jsme Michalovým rodičům slíbili přijít v devět. Chtějí si s námi popovídat, včera jsme to pochopitelně nestihli! A už teď máme opět zpoždění!“ Zatímco Mini mluví, obchází stůl a postupně se s kluky loučí.

****

Z nám vyměřeného, víkendového času ubíhá poslední minuta. Stojíme na nástupišti, tulíme se k sobě, oba slzičky na krajíčku. Slibuji, že za 14 dní s Petrem přijedeme na výlov tetovského rybníka. Jenže 2 týdny se právě teď jeví jako nekonečné nekonečno. Poslední pusa, poslední zamávání a jsem sám.

... pokračování příště