9 / Jak se žije u nás, v akvárku

Když byla Aneta malá, uspával jsem ji zpěvem. Když poznala, že falešným, přešel jsem na pohádku. Jenže jsem znal jen Perníkovou Karkulku. Po měsíci nám už lezla krkem, tak jsem vymyslel povídání: jak se žije našim rybkám v akváriu

Příběh vyprávěly samotné rybičky. Moc chvály tam nebylo, vlastně jenom nářky na pozdní krmení (popřípadě žádné), chybějící vzduch, světlo, zimu, teplo a sociální jistoty vůbec. Dneska je Aneta už velká holka, téměř žena, pohádky nevyžaduje, zabaví se sama, má pc, tablet a mobil. Proto jsem chtěl akvárko již mockrát zrušit, darovat, vyhodit, no prostě odstranit z mého dosahu. Likvidační nápady jsem dostával většinou, když ho bylo třeba vyčistit (nebylo vidět ryby) nebo když ty vychcípaly po meči i po přeslici (což nebylo vidět, bo nebylo vidět nic). Dcera je ovšem zásadně proti a po vzoru jednoho exprezidenta byla ochotna bránit akvárium vlastním tělem a tak je vodní svět dosud součástí mé garsonky a v něm přežívají 2 mečovky a stejný počet ancitrusů shodného pohlaví. Ale dejme již prostor k vyjádření aktérkám děje…

Oranžová mečovka, sameček alias brácha: „Božínku, dneska zase nuda, jak na brněnské přehradě. Ancitrusky se v noci porvali…“

„Brácho, dej tam tvrdý „y“, jsou to ženský,“ kontroluje ho mečovka samička (tedy ségra).

„Nojo furt … mám na to snad školu? Kdo chce, ten mi rozumí… Ptáte se: proč nemáme sumečků páreček? No, protože je náš chlápek popleta. Po skonu pantáty šel koupit nového, ale spletl si pohlaví. Soužití s nimi v jedné vodě je ovšem velké soužení: v noci ryjou hubama po dně, ve dne chrněj anebo vyšilujou. A chlápek (jako pan domácí) je už jak ony. Co mu odplavala panička do Znojma, tak ve dne spí, v noci píše a luxuje lednici. Sebe neošidí, ale na nás většinou kašle."

„Bráško, koukej, přišla chlápkova malá! To vypadá, že dnes něco pojíme. Svět je rázem růžovej..."

"Jasně, ještě pár kamarádek a čistou vodu mít - to by bylo prima, co více chtít. Ale ani ryba nemůže mít všechno, pokud není kouzelná (a to já bohužel nejsem). Dáme pauzu a já plavu poslouchat, co je nového…“

14 hodin, klíče zaharašily v zámku, dveře práskly a do místnosti vpadla mladá dívka: „Ahoj tati, máš  už hlad?“ špatná otázka pro člověka, co dnes ještě nejedl. Mlčím.

„Mám pro tebe překvápko, pojď ke stolu,“ nenechám se 2x přemlouvat. Aneta rozbalí balíčky a přede mnou leží smažák s hranolkama, na malém talířku zákusek, ve sklenici pění cola a atmosféru dotváří zažehnutá, čajová svíčka ... co slavíme? Za chvilku se dovím.

„Všechno nejlepší k narozeninám, tati. A až se najíme, zajdeme do zverimexu. Koupíme pár rybiček a vyčistíme akvárko, souhlasíš? Ho máš jen pro ostudu.“

Proč mám pocit, že voda po jejích slovech zabublala?

"Pocity má chlápek správné. Bubláním vyjadřujeme radost. Poprvé táhneme s ancytruskama za jednu ploutev - vlastně jako bychom také měly narozeniny!"

Za 2 hodiny je hotovo: odsáty sedimenty ze dna, vyčištěn filtr a dolita odražená voda. Poté vpuštěny nové obyvatelky a v akváriu je až nečekaně živo (nojo = 7 nováčků, celkem 11).

Co říct závěrem? Nic, řečeno bylo dost...