88| Příběh sestřičky Petry Z. - díl 4.

Brigáda skončila, je tu poslední experimentální noc. Druhý den už jen smutné loučení a těšení na sobotu kdy jsou Petr s Michalem pozváni do Tetova na oslavu narozenin Petry - Dračice. Ale ještě se vraťme na Žatecko...

... pokračování...

Do dívčí ubytovny dnes vstupujeme (nikým už nehlídaným) hlavním vchodem. Profesorský sbor již buď zalehl anebo z radosti, že brigáda dopadla bez mimořádných událostí, někde paří! Děvčat pokoj je intimně osvětlen pouze čtveřicí svíček. Po usazení do židlí jsme, za doprovodu příjemné hudby, svědky vskutku náročné taneční choreografie… 

Opravdu móóóc hezky to mají kočky secvičené! Intimní světlo, intimní hudba, intimní tanec. A s posledními hudebními tóny každému z nás na klín usedá, v podstatě jen v 'císařské nové šaty' oděná Petra ... Zbyňkovi samozřejmě Pavla! Po dlouhém, oceňujícím políbení si chci svůj nahý poklad přenést na lože. Jenže ten se mi nečekaně vymaní z náruče a zmizí s ostatními v koutě. Po chvilce místo nahotinek, ladně v lodičkách přichází čtyři servírky ... ovšem jen ve velmi úsporných uniformách: dole kratičké mini sukýnky a nahoře? Bez textilu úplně! Každá dívka má v ruce zajímavou nabídku: sekt, sklínky, sladké pokušení a něco od masa, zřejmě nakrájenou klobásku! … ‚BUM!‘ … špunt končí kdesi na horních palandách. Připíjíme si na … vlastně na co? Na konec brigády? Na to, že se už možná nikdy neuvidíme?! Opět klesáme na mysli…

„No tak mládežníci, přece nebudeme brečet?“ zachraňuje situaci Dračice, „ostatně my chceme taky striptýz! Že jo, holky?“

„Jasně, že chceme! Striptýz … striptýz…!“ šeptem skandují servírky. Tak tímhle nápadem nejsem opravdu nikterak nadšen! Najednou mám pocit, že je tu světla více, než dost. Já, který střízlivý netančím ani oblečený, se tu teď mám producírovat v  rytmu hudby nahatej? Vypadá to, že zábrany však mám pouze já … takže se volky – nevolky podřizuji většině a Mini povzbuzován, jdu s (holou) kůží na trh! Opět se rozezní tklivá melodie a my předvádíme něco … no, zřejmě parodii na striptýz. Ale publikum je benevolentní a poté, co konečně skončí nekonečná hudba, pantomimicky vyjadřuje spokojenost. Obracím do sebe zbytek sektu ... a konečně uléhám ke své malé sestřičce. A až dnes se konečně daří dotáhnout experiment do konce – kompletního ukotvení obou subjektů! Jsem příjemně unaven ... jenže dřív, než se stačím Mini zeptat na její pocity – zavrtá se mi do podpaží a … rozpláče se! Až teď mi dochází, že dnešní večer je její premiérou! V ten okamžik jsem skálopevně přesvědčen, že tento vztah je tím posledním, tím na furt!

****

Je pošmourné ráno. Loučení u autobusu. Jarda s Pipi v pohodě, my ostatní si slibujeme věrnost, 2x do měsíce rande v Berouně, společné prázdniny, svátky…! Poslední pusa a jedeme! Sedíme v autobuse na naší čtyřce, Jarda brnká na kytaru, Petr ihned usnul a já se Zbyňkem smutníme, čumíme do blba a ...  snažíme se přemýšlet o naší budoucnosti. Nakonec mám štěstí, že se v Tetově zamiloval i Petr a budeme tak jezdit spolu. 

DO TETOVA CESTA DLOUHÁ

V sobotu jedeme nakonec na Beroun pouze já s Petrem. Zbyněk dostal vzkaz, ať zatím nejezdí - že by komunikační nesoulad s rodiči!? Přijíždíme s hodinovým zpožděním, způsobeným opakovanou závadou na Petrově novém autě. Oblíbené embéčko, koupil v úterý za rozumných 4 800 Kčs. Obdivuji jeho kuráž a ochotu riskovat! Ale věřím, že stejně rychle je schopen vztah ukončit a auto třeba za 6 000 anebo jen za 4 tisíce zase prodat. Závadu nejsem schopen ani pojmenovat, natož bejt nápomocen opravě. S tím ale Petr docela jistě nepočítá, dobře zná mé technické maximum – natankovat, dofoukat kola a možná ještě (s návodem v ruce) vyměnit žárovku! Po půlhodině pokračujeme… ovšem ne na dlouho. Stojíme ještě 2x (myslím, že se mu ucpává karburátor či něco podobného – zkrátka má binec v nádrži), ale nakonec přece jenom dorážíme do cíle. Kroužíme kolem rybníka na návsi a troubíme tak dlouho, dokud se nám nezjeví obě Petrušky!

„Ááaah! Dobré ráno pánové - zachránci nebohých sestřiček, málem utopených v bahně tankodromu státního statku a ... samozřejmě také zvrhlíci, kteří poté ta nebohá stvoření připravila o věneček! Ale především nezdvořáci, nechající na sebe čekat málem až do božího poledne! Takže jsme byly vystaveny posměškům rodinných příslušníků: že jste, zahlceni neřestmi a lákadly velkoměsta, na nás zapomněli, potažmo o nás již ztratili zájem! A to nemluvíme o obavách, jež jsme my, hloupé husy, měly - zda se vám cestou něco zlého nepřihodilo, nějaká nehoda dopravní nebo snad znásilnění chtivými stopařkami! Ale vůbec nás nenapadlo, že se pánové jen potřebovali při sobotě pěkně vyhajinkat, aby pak probrali klaksonem celou vesnici! Vlastně jsme vás už ani nečekaly … že Péťo?“ rozjela svůj uvítací, dračí monolog Petra - Dračice.

Samozřejmě, že ta slovní lavina nebyla myšlena úplně vážně, ale mé koťátko se nedokáže zlobit ani z legrace! Takže nepřistoupí na dračí hubování … naopak poté, co nenápadně obhlédne náves, zda se nikdo nekouká (anebo naopak, zda čučí všichni?), se ke mně přitulí, stoupne si na špičky a vyšpulíc své drobné rtíky se dožaduje políbení. Cožpak je možné tak něžné stvoření odmítnout? Vím jistě, že ... nelze! To Dračice poté, co ukončí svoji uvítací řeč, nedělá s líbáním žádné ciráty. Nekouká vlevo, ani vpravo … a se slovy: „Jen ať čuměj drbny, aspoň maj, co v konzumu na přetřes“ si přitáhne Petra k sobě a dlouho, velmi dlouho se vítá!

„No počítám, že díky vám se už všem drbnám na dohled připálil sobotní oběd,“ snažím se ty dva od sebe odrhnout vtipnou hláškou.

„A jóó! Michale, vždyť ty máš pravdu - zdrháme za fotříkem na pole! Téčka tam už zapustí kořeny!“ Souvislost pochopíme až na místě, kde nás čeká bodrý chlapík u monstra připomínající traktor jen velmi vzdáleně: „Táta a jeho traktor!!“ zkrátí Dračice uvítací formuli na minimum.

... pokračování příště