87| Příběh sestřičky Petry Z. - díl 3.

Příjezdem berounských sestřiček na statek se bytí zde stává snesitelnější a také díky slunce svitu příjemnější. Michalova parta zdá se, tu zřejmě získá nové zkušenosti nejen z oblasti sb ěru a zpracování zemědělských plodin...

EXPERIMENT

Nemám absolutně žádnou představu, jakým tempem mám s malou Petrou (pokud vůbec) naplňovat programový bod hned první den – vlastně první noc! Dnešní navázání kontaktu je mi (vzhledem k mé nesmělosti) cizí – protože šíleně rychlý! Ještě ráno jsem mohl ležet v posteli maximálně tak s rýmou a teď? Tu mám sestřičku z Berouna! Vlastně až teď mi dochází, že podle prázdninového plánu jsem měl nyní ležet v chatce u moře s úplně jinou sestřičkou … která má s touto shodnou jen drobnou postavu. Vysmátá (o 3 roky mladší blonďatá) Petra působí dojmem hravého kotěte, potřebujícího ochranu ... kdežto brunetka Tereza (pod tíhou životních ran a hořkých zkušeností z praxe) je sebejistou, mladou dámou … která má v hlavě vše promyšleno minimálně 2 tahy dopředu! Vždy si ví rady, vždy je slušná a laskavá … byť dokáže projevit i nečekanou dávku potřebné asertivity. Dnes ráno odjela na zájezd, který jí zásadně změní život. Moc si přeji, ať se Terezce její plány a sny vyplní – útěk, rodina, láska, studium lékařství. Současně si však uvědomuji, že se zřejmě nikdy nedovím, jakým směrem se Terezčin život dál ubíral. A je to tady: najednou mi je smutno, vlhnou oči…

Tak to ne! Nyní jsem tu s malou Peťkou, která také zřejmě v duchu přemítá, jak ten první chmelovej den (o noci nemluvě) nabral na obrátkách. Rozhodně si nezaslouží, abych v jejím náručí myslel na jinou ženu, byť osudovou. Zatím ještě netuším, že i Petra se brzy ocitne v řadě mých osudových žen na čelní pozici! Zatím ji jen políbím a nechávám pouze na ní, jakým tempem hodlá v experimentu pokračovat. Jsem rozhodnutý netlačit na pilu. Zjišťuji, že proti líbání nemá Peťulka námitek … později rozšiřujeme pusinkové téma o další variace. K polibkům přidáváme vzájemné, něžné hlazení, realizujeme také fázi ukotvení biomateriálů na koncích a jemným třením vytváříme i tolik žádané teplo! ‚Ukotvení‘ ve středové části je jednoznačně odmítnuto, což je z mé strany plně akceptováno.

****

Nazítří štáb rozhoduje o zahájení sklizně. Noční směna rozjíždí ve zkušebním režimu první ze čtyř kombajnů, ráno najíždí i zbývající. Chmelový kombajn však není ‚samohyb‘. Naopak, je to plechový hangár s pevnou česací linkou, kde jsou postupně strhávány chmelové šišky z lián, dovezených z pole. Kombajn má několik míst vyžadujících lidskou obsluhu, zajišťovanou právě brigádníky. Jenže při počtu směn, kombajnů a obslužných bodů je pravděpodobnost společné směny (respektive volna) s našimi ‚Péčky‘ víc, než malá. Je jasné, že náhodě bude potřeba pomoci! Vzhledem k naší včerejší aktivitě: pomoc s ubytováním a ‚výroba‘ alternativního kulturního programu jsme u GŠ dobře zapsáni. Proto při závazku pokračování tanečních večerů (jež se staly nejžádanější relaxační aktivitou) máme povoleny společné ranní a noční směny! Proč společné? Protože zabodoval Petrův nápad vyžádat si Petry jako zpěvačky naší hudební skupiny nazvané ‚Ochmelka‘. Počet členů se tak stabilizoval na počtu devíti: pět muzikantů, pěvecké trio … no a já: konferenciér a příležitostný sborový zpěvák (když sbor tvořím pouze já).

****

Díky směnnosti je dosaženo větší intimity na cimrách, zvlášť když nyní takřka letní počasí láká na 'přírodovědné' vycházky do okolí. Brigádnické aktivity se tak zredukovaly na pouhé čtyři položky: jídlo včetně kávy v bufáči / práci / tancování / a ... experimentování!

Jenže … chmelnice statku jsou sice rozsáhlé, nikoliv nekonečné. Takže musel přijít den, na který jsme se těšili hned po příjezdu … totiž den návratu. Jenže dnes je situace zásadně jiná: konec brigády se stal noční můrou řady z nás. Proč? Za 2 týdny se tu vykrystalizovala řada vztahů až do fáze vážné známosti. Takže otázka je celkem jednoznačná: „Co bude s námi dál?“

Pouze svobodomyslný Jarda se dokáže s Petrou v klidu rozejít. My jsme na tom o poznání hůř! Zbyňkova Pavla je z Berouna, naše Petry zdobí Berounu blízkou obec Tetov. Všichni máme před sebou ještě 2 roky školy, děvčata pak praxi a my vejšku nebo vojnu! Perspektiva vztahu se tak nezadržitelně blíží k nule. Bohužel.

****

Poslední noc … za 1 hodiny bude zítra. Před chvílí skončil i poslední taneční večer, Ochmelka zahrála poslední písničku a … zanikla! Její existence nám zpříjemnila zdejší pobyt a dala zapomenout na únavu z náročných směn na kombajnu. Bylo to príma – jenže to … skončilo! Brigádníci se ve skupinkách i párech pomalu, velmi pomalu přesouvají z 'ká-es-emka' na ubikace. Padá na mne ‚deka‘. Nic na tom nemění fakt, že je před námi ještě poslední ‚experimentální‘ noc … a tedy ještě jedna šance dokončit před 2 týdny započatý experiment…

‚Péčka‘ si vyžádala čtvrthodinu na přípravu rozlučkového překvapení – Zbyněk s Jardou odnášejí kytary na cimru, já sedím s Petrem na zábradlí u zavřeného bufáče a spolu s ním medituji nad časem budoucím.

„Tak jak to vidíš?“ ptám se dost sklesle. Naštěstí má Petr hned dvě skvělé vlastnosti! Je stále v dobré náladě a pak … skoro vždy si ví rady! Je takovou Terezou v kalhotách! A navíc si chození s Dračicí (jméno ‚Akční‘ Petry, které jí fakt padne), svou první dívkou, dokonale užívá.

„No jak? Dobře to vidím,“ slyším nečekanou odpověď, „do Tetova je to asi 40 km. V pondělí nebo v úterý koupím auto, ty zajistíš kytky, dáš půlku na benzín a … v sobotu jedeme k holkám na oběd! Dračice má narozeniny … jsme zvaní!“

„Cóó? A víš, že ani nevím, že už máš řidičák?“ konstatuji poněkud jízlivě.

„Já ho zatím ještě nemám, ale ty jo!“ ignoruje Petr mou ironii a dodává dobrácky, „jeden nám snad bohatě stačí, ne?“

„Aha!“ zato mne blbá nálada stále neopouští, „je moc hezké vidět všechno jednoduše! Že mě to hned nenapadlo, vždyť je to tak prosté: v pondělí koupíš auto, odtrhneme si od huby pár obědů a máme to doma! V sobotu koupíme karafiáty pro tchýně a pojedeme obhlídnout hospodářství! Tak nějak si to vážně představuješ?“ Ano, tak si to opravdu představuje! Na mé námitky se nenamáhá reagovat. Jen típne vajgla a zapálí si další cigaretu. Mlčí. Ne, já mlčet prostě nedokážu…

„A kolik tak může stát pojízdný auto s techničákem?“ jsem zvědavej.

„Myslím, že do pěti tisíc nějakou herku splašíme … fiata, embéčko?!“

„Hmm dobrý … a kolik máš v kasičce? Já asi pade,“ mám už zase po náladě.

„No vidíš, na kytky ti to stačí a na benzín si půjčíš. To ti vaši rádi dají, když pojedeš za rodinou, ne?“ zavtipkuje Petr.

„Copak ty snad máš v prasátku 5 000 kaček?“ ptám se dost nevěřícně.

„Jo ... 3x! Fakt, nekecám … na knížce mám skoro 15 tisíc. A s našima dohodu, že si v 18, pokud bude škola v pořádku, můžu koupit auto! No a výzo bylo celkem dobrý, ne?“

„Ale 18 ti ještě tak půl roku nebude,“ pokračuji ve výslechu.

„To uhádám! Půl roku potřebuju, abych dal auto do richtiku! Řidičák chci mít do vánoc, ostatně … zkoušky jsou jen formalita: řídit umím, vyhlášku znám – neboj, to je v pohodě!“ a nohou típl dalšího vajgla, „tož půjdeme, ne? Nesluší se nechat dámy čekat!“

„Dá mi – nedá mi … ty víš, co na nás chystaj?“

„Jen z doslechu, nech se překvapit!“

„Nenapínej, už stejně víc nevyrostu,“ zkouším vyzvědět, co nás čeká.

„To vydržíš, dočkej času jako husa klasu!“ a sakra! To jsem si zase naběhl! Copak se toho pitomého přísloví už nikdy nezbavím?

„Kde se couráte?“ ptá se nás na konci autodromu Zbyněk, „jdu pro vás, holky nás už shánějí!!“ 

... pokračování příště