78| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 8.

Vypadá to, že vztah Terezy a Michala skončil. Ona odjela k moři - on na chmelovou brigádu. Že se tam seznámil s jinou sestřičkou? S Petrou? To je možné, ale rozhodně už jiný příběh. Ale něco mi říká, že tenhle ještě nekončí...  

POHLED OD MOŘE

Ve čtvrtek, po návratu z chmelu nalézám v pokoji na stole pohled s motivem moře! Hned mi je jasné, kdo ho od Baltu poslal ... nemám zase tak moc známých, co jezdí na dovču k severnímu móóři!  Přesto ho ještě snad půl hodiny neotáčím a napínám se v radostném očekávání (jak malé děcko nad vánočním dárkem). Nakonec mě zrazuje vlastní zvědavost a já už hltám něžná slova mé ... teda už bohužel ne mé, Terezky...

      Milý Míšo,

posílám ti hřejivý pozdrav z rodinné dovolené. Asi mě vezmou na lékařskou fakultu! Bráška letos maturuje, musí omezit závody. S tátou bude tedy jezdit Ivan, má dost času, dostal rentu. Posílám ti 1 000 pusinek, vzpomínám na tebe a věřím, že se brzy uvidíme! Buď šťastný, aspoň tak jako jsem já!!!                                Tvoje(?) oddaná Tereza

No tak vida, jak jsem to všechno pěkně trefil: školu, rodinu … i Ivana! Už tu chybí jen ta svatba! Nevím přesně, co je to ta renta, zřejmě nějaká forma vojenské výsluhy. Měl bych být spokojený, že se má Tereza dobře, ale nejsem. Chtěl bych být teď s ní! Stejská se mi. Moc! Jsem sám, tak mohu i brečet … tak brečím!

Nevím, jak dlouho, ale ulevilo se mi, je mi sice zle, nedobře, ale ta svírající obruč na hrudi polevila svůj stisk. Vzpomínám … přemýšlím … a zase vzpomínám… Na chmelu bylo fajn, Peťula je takové sladké, hravé koťátko! Ale Tereza, to je děvče pro život, žena do nepohody! Pro ni není nic problém, vždycky najde dobré řešení … v klidu, pohodě a ještě s úsměvem! I když vlastně vždy ne! Rozhodování o emigraci dobré řešení nemělo – alespoň ne pro mne. Chtěl bych se s Terezou ještě 1x vidět ... ještě jednou v životě mluvit! Moc se toužím dozvědět, co si vlastně opravdu přála!

Prohlížím si pohled, otočím a čtu jej znovu a zase znova! Po kolikáté? Po desáté? Ne! Jistě už nejmíň po padesáté, možná po sté. Už ho ani nečtu, koukám jen na písmenka – vždyť text už umím nazpaměť! Fakt by mě moc zajímalo, co myslí tím brzkým setkáním? Tereza nemluvívá do větru, ale taky to může být jen rafinovaná lest ... a tato větička není určena mým očím. Anebo … že by tam svatbou zlegalizovala svůj pobyt, že by přijala cizí občanství? To by sem pak zřejmě mohla jezdit bez obav. Mohla ... jenže to už by pak byla ženou úplně jiného muže! Najednou si už nejsem zase tak moc jistej, zda bych o takovou návštěvu tolik stál. Když jsem tak rozhozenej z pouhého pohledu, jak bych se asi cítil po osobním kontaktu s ní a jejím mužem? Nevidím žádné dobré řešení … nevidím vůbec žádné řešení! Nezbývá, než vyčkat...

09 / 1994 (o 13 let později!)

(krátká vsuvka: Michal je 8 let ženatý s Aničkou, mají 2 děti a bydlí na druhém konci republiky. Je už 5 let po revoluci a on nemá o Tereze nejmenší zprávy. Ano, žije si svůj život, ale na Terezku myslí. Denně? Obden? To jistě ne … ale nezapomněl, vzpomíná, stále. Občas na Lenku, ale mnohem, mnohem častěji na Terezku. Občas jezdí do rodného města, navštívit kamarády, potěšit rodiče, poslední dobou i na pracovní školení... jako právě dnes!)

****

... probírám mně došlou poštu ... mou zvědavost zaujal dopis psaný úhledným písmem, evidentně ženskou rukou! Přemýšlím, která ze známých žen mi může psát na adresu, na které již 9 let nebydlím. Ať se té myšlence bráním, stále mi v hlavě bliká pouze jedno jméno. Jméno Terezino! Pokud to nebude ona, budu hodně zklamán – i tak jí to trvalo neskutečně dlouho!

Ano! Ano! Jóóó!!! Je to Tereza! Co píše? Že má dole ve městě pronajatý byt ...  o ten na sídlišti emigrací samozřejmě přišla. A dále?

… Míšo, jak budeš číst tyto řádky, zavolej nebo mi napiš – viz kontakty níže. Nechci jít k vašim, je mi jasné, že máš svoji rodinu ... nechci, aby měli tví blízcí pocit ohrožení…

Ha a co teď? Jasnou prioritou je setkání s Terezou. Pak se uvidí. Vytáčím číslo, telefon vyzvání – marně! Po chvíli volám znovu, leč se stejným efektem. Už musím do hospody, slíbil jsem to klukům. Terce zavolám později.

****

„Těbůh Libore, tebe je taky slyšet až ven, už prosím tě mlč a raději pij,“ vítám se s dávným spolužákem, dneska už především místním štamgastem. Otočen zády ke vchodu, takže jsem jej překvapil! Jenže trumfy v rukávu má tentokrát on!

„No, že jdeš! Nazdááááar Michale! Hádej, s kým jsem včera mluvil na Staráku?“ a tváří se tak tajemně, že jsem si správnou odpovědí víc než jistý.

„Co já vím, tam je lidí jako smetí. Že by s Terezou?“ evidentně jsem se trefil. Blahořečím osudu, že jsem před chvílí prohrabal poštu. Teď bych tu stál jako svatý na mostě já. Jenže mě stejně dostal.

„Správně, seš dobrej! Ale že sem dnes přijde, to nevíš, co?“

Nevím, ale vidět to na sobě rozhodně nedám: „Už je na cestě, nebrala mi telefon,“ usadil jsem ho! Jenže na víc není čas ... hospoda najednou ztichla, když do dveří vstupuje Tereza!!! Chlapi se nezmůžou ani na pochvalné mručení - jsou zaražení jak vidle do hnoje!

****

... pokračování příště...