77| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 7.

Po předčasném návratu z čundru nachází Michal Terezu v náručí jiného. Svět se mu hroutí. Jenže věci se často mají trošku jinak, než se na první pohled zdá. Vypadá to, že krize je zažehnána ... ale i tady platí předchozí věta!

EMIGRACE?

Spal jsem jak zabitej, budí mě až vůně kávy. U nohou mi sedí Terezka, v obličeji má vážný výraz a dlouze si mě prohlíží. Proč? Vzpomněl jsem si, že se mnou večer chtěla probrat ještě něco móóóc důležitého. Lekám se! Že by to s Ivanem včera nebyla jen epizoda?

„Dobré ranko Terinko! Cos mi to vlastně včera ještě chtěla říct?“ ptám se kdesi uvnitř ustrašeně, byť navenek předstírám dobrý rozmar.

Tereza se na mě stále vážně, až smutně dívá, pak si povzdychne a …

… oznámí mi, že se z Německa už nevrátí. Otec na ní bude čekat v Berlíně. To byl vlastně důvod včerejší Ivanovi návštěvy. Má mě ráda, chce být se mnou, ale to půjde jen, pokud půjdu do Německa s ní!

A je to tady! Můj čas štěstí vypršel! Kolik ho mám na rozhodnutí? 7, 8 nebo 10 dní? Deset dní na rozhodnutí, zda opustím rodinu, školu, kamarády, příbuzné, rodné město, zemi a … půjdu bez maturity, bez znalosti jazyka do nejistoty se svou láskou – anebo naopak! Není to vlastně skryté ultimátum? Asi ne, možnost volby mám, ale obě jsou špatné – tyto situace naprosto nesnáším! Mám po náladě!!

A času na rozhodnutí je zatraceně málo, méně, než jsem si myslel! Kvůli dokladům jenom 2 dny, jenom 48 hodin! Mé oblíbené léto se rázem mění … na ten nejhnusnější podzim, co si jen umím představit.

Oblékám se a jdu domů. O tomto si musím promluvit nejen s mamkou, ale výjimečně i s otcem. Vždyť oni to tu pak za mne, ještě s bráchou, odserou! Jenže rozhovor s rodiči nic neřeší. Je to tak závažný krok, že se mi neodvažují a ani nechtějí radit, přikazovat nebo snad zakazovat! Ale mám pocit, že by dali přednost variantě, abych zůstal. Stejný pocit mám i já. Vím – nejsem průbojnej chlápek, co zahodí roky studia a jde na západ mejt do bufáče nádobí!!

Do Prčic, ale tak hodnou holku, jakou je Terezka, už 100% nepotkám. Jenže jí je hej: má tam rodinu, domluví se a je perfektní zdravotní sestrou! Zřejmě tam vystuduje svoji vysněnou medicínu – aha, tak proto už v zimě ta jistota! Jak dlouho asi tak bude chtít mít, i přes svoji dobrotu, na noze kouli jménem Michal Čech, pomocná síla v kuchyni?

Asi to vzdám! Ale to znamená: vzdát se i Terezy! Anebo s ní přece jen zdrhnu? Ale … smířím se s tím, že už zřejmě nikdy neuvidím nikoho z rodiny? Je to sakra těžké rozhodování! Myslím, že zatím nejtěžší, co mě kdy potkalo. Jenže čas je neúprosný, čas běží!

Ze 48 hodin už uteklo 12. Nemám pocit, že bych byl dál, než před půl dnem. Otázkou je, pokud nezůstanu v cizině, mám vůbec jet s Terkou k moři? Tak v tom má Terka jasno. Miluje mě, slibuje mi věrnost až za hrob, ale pokud se nerozhodnu pro odchod na západ, pojede sama, respektive s člověkem, kterému je zavázána a který potřebuje rychle zmizet. A nemusím být Einstein, abych si spočítal, že tím člověkem je Ivan! Takže to pro Terku není tak jednoduchá volba, jak jsem si myslel!

Nadarmo se neříká, že: „Myslet znamená hovno vědět!“ Terka se rozhodovala mezi mnou a svou životní láskou!!! A zvolila si mě! A já si toho nevážím, ohrnuji nad jejím gestem nos! Ale … co když si třeba přeje, abych odmítl – a zachránil tak jeho snad před vězením, možná i před smrtí! Sakra, jak se mám rozhodnout? Po delší době zase spím doma. Což netěší bráchu, který si rychle zvykl na fakt, že je v našem pokoji pánem – a podle toho to tu také vypadá. Uklízet mu tady nebudu! Tereza má denní, mám pro ni do nemocnice přijít. A pak spolu strávíme zřejmě poslední noc – anebo ne? A pak … okamžik životního rozhodnutí! Jenže stále nevím, jak se rozhodnout!?

Spím špatně, unaven usínám až k ránu. Pozdě se také probouzím, za chvíli bude poledne. Ale ještě nevstávám, zatím mám čas. Zatím! Ještě 5 hodin, než půjdu pro Terku a 17 do nutnosti se rozhodnout. Nakonec ještě na hodinku usínám, ale ve tři zajdu naproti. Potkávám tam ex-spolužáky Jirku a Milana … a hned na ně přehazuji své rozhodování. Moc jsem si nepomohl: jeden je pro emigraci, druhej je proti. Je 10 minut po páté, když platím a chystám se na tramvaj. Ale ve dveřích se srážím s Liborem. Vypadá to, že právě přijel z jihu – je zarostlej a zrovna 2x nevoní. Chvíli na sebe čučíme a nakonec se přece jen dáváme do smíchu. Vracím se ještě na jedno ‚malý‘ a obeznamuju Libora s realitou.

Ten mě překvapuje slovy: „Ser na ní! Bab je jako much! Pojď, dneska se ožerem, zejtra ti bude blbě, pozejtří se zas vožerem a pak … už budeš jen zapomínat a … zapomínat. Hele, mám tady adresy těch holek z kempu, tak jim můžeme napsat, chceš?“

Ježíši, to je vůl! On mě zrazuje vod emigrace snad jen proto, abych za něj psal milostný dopisy malejm holkám. Jemu už snad fakt v tý bedně straší. Jenže tím mě přivedl na myšlenku rozejít se s Terkou písemně. To by šlo, na psaní nejsem špatnej, ze slohu jsem měl vždycky jedničky.

Vím, že nedokážu odmítnout emigraci, když budeme ležet vedle sebe! A čím víc přitom tuším, že se na ni necítím. Jdu domů – tentokrát k rodičům. Pokud se s Terezou nechci vidět a přitom jí dát dopis do bytu, tak mám už jen slabou hodinku. Je zajímavé, že jak už jsem se rozhodl, tak uvažuju věcně a chladně jako bych psal pozdrav z čundru.

Cestou přemýšlím nad formou a obsahem dopisu. Nakonec vycházím z předpokladu, že jakákoliv slova stejně nedokáží zbavit text pachuti sobectví a srabáctví – takže zkusím být aspoň originální. Rozhodný, stručný a pokud možno i milý! … Ne. Ne a ne! Ani ten blbej dopis nedokážu napsat! Začínám počtvrté, předchozí pokusy končí v koši. Musím se uklidnit, zhluboka oddychuji a … jo, už dobrý, jdu na to!

      Má malá, milá Terezko!

40 hodin rozhodování = 40 hodin nervů, přemýšlení, hodnocení, konzultací …… Ale už je rozhodnuto. Zůstávám! Miluji Tě, jsem Ti neskonale vděčný za krásný půlrok lásky a péče. Že na Tebe nikdy nezapomenu, si můžeš být zcela jistá! Přesto, anebo právě proto, Ti přeji krásný a spokojený život se svojí rodinou, kam mi není souzeno patřit … i se svou životní láskou … Ivanem (pokud se nemýlím). Líbám tě, ale bojím se loučení. Zítra dopoledne se odstěhuji, klíče nechám na stole. Tvůj oddaný, vděčný a nešťastný … Michal

Druhého dne nacházím na peřině Terezčinu fotku s krátkým textem:

     Jsi můj hrdina! Budu na Tebe vzpomínat! Děkuji Ti! Tereza (a I.)

Jestli to dobře chápu, tak moje rozhodnutí Terezu potěšilo. Bohužel, odpověď na tuto otázku se zřejmě nikdy nedozvím. V každém případě mi je blbě, jdu do hospody a mám pocit, že mi bude zítra a nejen zítra ještě výrazně hůř! 

****

... pokračování příště...