75| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 5.

Pomalu, díky Terezčině vlídnosti a lásce, se Michal vrací zpět do běžného života. Stále jej sice trápí Lenčin odchod, ale současně si uvědomuje, že Terezka je to jediné, co jej drží nad vodou...  

07 / 1981 (tedy o půl roku později)

„Dobrý den paní Magdo, Terezka tu dnes není?“ ptám se, mně dnes již přátelsky nakloněné, sestry na příjmu.

„Nazdar mladý muži! Terinka tu je … ne, vlastně není,“ pravila, jak moudrá horákyně, „šla na B-éčko s poštou, ale myslím, že bude lepší, když si dáš se mnou kávu a počkáš tu na ní, ne?“ naráží ta dobrá duše na půl roku starou událost.

„Nóóo, já tu klidně počkám, ale s jednou podmínkou,“ natahuji Magdu na skřipec zvědavosti.

„Podmínkou?“ nevěří svým uším, „nabízím mu kafe a on si ještě klade podmínky, to je ale svět! No, tak to vysyp – ty své podmínky,“ lamentuje zbytečně nahlas Magda.

„Dám si to kafe za předpokladu, že k němu dostanu i koláč, nejlépe švestkovej!“ směju se!

Zato Magda spráskne ruce a spustí zas na celej příjem a přilehlé chodby: „Božínku, tak pán by si přál švestičky? Ze zahrádky, co? Copak jsem Hujerová? Kde bych je propáníčka, asi tak sebrala? Dneska? Letošní budou nejdřív za měsíc, za dva, pokud vůbec budou. Zas toho hodně požrala šárka.

„Kdo to?“ netuším, o čem je řeč.

„Jaký ‚kdoto‘, snad co, ne? Šárka přece! To je taková švestková nemoc. Hele mladej, nevymejšlej ptákoviny, … mám tady bábovku, ta přece taky není k zahození, ne?“

„Ale jo, beru! Ale až příště!“ přikyvuji v dobrém rozmaru, protože na rohu chodby už vidím Terezku. Jak mě spatřila, tak se ke mně rozbíhá … a už ji držím v náručí!

„Ahoj milý, co tu děláš? To už máš po práci? Anebo? … Nevyboural ses, že ne?“ děsí se Terka.

„Ale ne, uklidni se!“ konejší ji Magda,“ mladý pán jen přijel na kafe se švestkovým koláčem! Ale hlavně se (řekla bych) přijel pochlubit svým služebním bourákem (trabant – brigáda u pošty). A jak se tak z okna koukám, tak bourák je přesně to jméno, které mu opravdu sedí“ vrací mi Magda můj fórek se švestkami. Loučím se a jdu s Terkou před barák. Auto opravdu vypadá, že na svá dobrá léta už jen … a to už dost dlouho, vzpomíná.

„Míšo, je to vůbec bezpečné, s tímhle jezdit?“ děsí se Tereza.

„Ale jo, jezdit bezpečné je, ale není dobré s tím bourat. To bych pak v garáži vracel místo auta jen hromadu trsátek,“ vtipkuji, ale má snaha není Terezkou, zřejmě pod vlivem negativních zážitků z práce, moc oceněna. Proto raději stáčím řeč na večerní program a navrhuji kino. Návrh je přijat a mně je svěřena důvěra stran výběru filmu a zakoupení lístků.

****

Brigáda se chýlí ke konci, poslední týden postupuji o stupínek výše. Různobarevného, odpudivého, ale spolehlivého trabanta měním za různobarevný, odpudivý a nespolehlivý vůz slovenské výroby: Škodu 1203, se kterým jezdím noční rozvoz časáků a novin na trafiky. Průšvihem je povinnost vstávat už před druhou hodinou, kdy na mě čeká před domem svozové auto do garáží – bohužel někdy marně. Výhodou zase je, že končím nejpozději v 9 a pak mám celý den volno! To pak Terezu, která v období dovolených zaskakuje na nočních směnách, budím snídaní a ‚chlapem‘ do postele. Ona teda říká chlapcem, chlapa prý nikde nevidí, ale snídani bere. Fajn, příště k ní dostane i brejle! Popravdě, je to jediné škádlení, kdy mi dává najevo svůj věk a psychickou převahu. Jenže tu by nade mnou měla, i kdybych byl třeba o 10 let starší!

08/ 1981 (na vandru svár)

Epizoda dějově poměrně krátká, ale pro další vývoj vztahu zcela zásadní! Odehrává se v poledne ve sprchách třeboňského kempu.

„A to mi jako chceš naznačit, že tu budeme ještě jednu noc? A proč asi tak? Kvůli dvěma nezletilým žábám? Že bychom s nimi dnes uspořádali turnaj v badmintonu? Natrénováno máte, ne?“ ptám se Libora hodně jízlivě.

„Nepřeháněj – jak nezletilejm? Vždyť už mají obě 15!“

„A to říká jako kdo? Ony! Občanky jsi viděl? Vsadím se, že jim není ještě ani 14! A chlemtání teplých lahváčů v prvním kempu na cestě, tomu říkáš čundr? Kvůli tomu jsem nechal doma Terezku?

Jenže i Libor přitvrzuje: „A je to tady! To to trvalo. Aby ses taky už z tý svý starý báby náhodou neposral! Co tě ksakru, žere? Copak nemůžu mít i já už konečně babu?“

„Babu? Snad vnučku! Konec diskuze. Za hodinu vyrážím – s tebou nebo sám, můžeš se rozhodnout,“ kladu mu hnusné ultimátum, přitom vůbec nepochybuji, jak jeho volba dopadne.

****

Jenže jsem se zmýlil! Takže za hodinu vycházím z kempu – bez stanu, bez kamaráda a bez nálady! Ale všechno zlé je může být vždy k něčemu dobré. Pokud stihnu rozumnej vlak do Prahy, můžu být už na večeři doma! A podařilo se! Po páté hodině vycházím z nádraží a řeším dilema: mám jít za Terezkou do nemocnice nebo se raději doma zkulturnit? Domovem samozřejmě myslím Terezy byt. Jo, půjdu domů, až přijde Teri z práce, budu už umytej a voňavej!

****

... pokračování příště...