74| Příběh sestřičky Terezy I. - díl 4.

Děj nabírá spád. Michal těžce zasažený ztrátou své dívky, požádá sestřičku Terezu o azyl. Ta, sama prožívající podobnou bolest po úmrtí matky, po chvíli váhání nakonec souhlasí. Jako v 'béčkovém' filmu - dojde 2. dne ke sblížení.

TEREZY RÁNY OSUDU

Proč mluvila Terezka o léčivém účinku času? Z vlastní zkušenosti! Po rozvodu rodičů se otec s bratrem nevrátili z modelářských závodů Rakousku. Tereza zůstala s mamkou sama v malém bytě na Severním sídlišti. Poté, co ji s maturitním skóre za 5 (samozřejmě, že z 5 předmětů) nepřijali na lékařskou fakultu (kde je tak asi zakopaný pes, soudruzi?), je nakonec ráda i za práci na příjmu v Centrální nemocnici. Bohužel, práce zde není až tolik o medicíně jako spíše o papírování. Možnost uplatnění či dokonce rozvíjení odborných znalostí je hodně blízká nule. Společnou má Terka se sestrami leda tak uniformu a jídelnu! Naštěstí poslední dobou slouží na záskok na interně a chirurgii...

Když mi Terezka vypráví svůj dramatický života běh, překvapuje mě, že její slova nezní ani trochu zahořkle či dokonce vyčítavě. A věrohodně na mě působí i její odhodlání svou vysněnou doktořinu vystudovat stůj co stůj! Jak to dokáže, netuším, ale navzdory jejímu mladistvému vzhledu a téměř ‚porcelánové křehkosti‘ jí to věřím! Čemu se mi ale věří těžko, je fakt, že Terezce je už devatenáct! 17 let bych jí hádal jen z logiky, že dříve mohla jen těžko maturovat! Do hospody bez občanky tak ještě nebude moci jít hezkých pár let.

Neštěstí prý nikdy nechodí samo. Po odloučení od milovaného brášky na ni dopadá rána nejtěžší! Rakovina je sviňa zákeřná, přichází nečekaně. A jen malou útěchou Terezce může být rychlý postup nemoci, který zkrátil utrpení její maminky v řádu týdnů! No a aby toho děvče nemělo málo naloženo, tak jsem se jí, měsíc poté, do bytu vecpal ještě já, ze skonu své dívky psychicky rozloženej študák!

„Proto jsem v tramvaji váhala s přijetím tvého návrhu. Sama jsem se ještě nevyrovnala z matčina odchodu. Ale zase jsem dobře věděla, jak ti je a čím si procházíš. Proto jsem se ptala sama sebe, jestli to zvládnu a hlavně, jestli to chci zvládnout ... s tebou!“ doznává se mi Tereza.

„A k jakému závěru jsi došla?“ ptám se zřejmě dost pitomě.

Terku otázka paradoxně rozesměje: „Jsi tady? Tak co myslíš?“

„Že to spolu zvládnem, ne?“ a pusa na tvář mi potvrdí, že je to správná odpověď! Ale raději si ji ještě nechávám potvrdit další pusou a pak už políbením na ústa … a dalším … a … nejen políbením a nejen na ústa!

VEN Z ULITY

Teprve v úterý po obědě, ležíc na zádech, přikrytý jen Terezkou ... hladím jí po zádech a hebkých pažích, mě napadlo … ne, kecám, to Terka se mě ptá: „Michale, a jak to máš domluvené ve škole? A mluvil jsi už s vašima?“

Páni!!! Vždyť já jsem školu i téměř naproti bydlící rodiče totálně zazdil! Terinka si vzala 2 dny volna a pečovala o mě jako o malé dítě, včetně nenápadného mi přenechání vítězství v ‚člóbrdu‘. Její profesionální péče, v kombinaci s rudým vínem z bezedného demižónu, úplně vygumovala nejen ty nejostřejší hrany vzpomínek na Lenku, ale také na školu, na naše – no vlastně na celý svět!

Hlavně mamka mě mrzí, hned domů skočím, aby věděla, že jsem OK. … Ne, to bych lhal, v pohodě nejsem a asi hned tak nebudu! Ale řekněme, že fyzicky funguju, něco pojím, zajdu si na záchod, ráno jsem se i vysprchoval! Ale hlavně nechlastám v hospodě, víno požívám v přiměřeném množství – jako lék pod lékařským dohledem.

Tak co teď? Je půl čtvrté odpoledne, lyže a batoh mám ‚nevím kde‘. Nejdřív zajdu domů a potom se vypravím k Lence domů, kde jsem nechal lyže i bágl, spěchajíc do nemocnice.

Terka se chystá na noční záskok … ale ... co mi to podává v malé krabičce? Dárek?

„Milý Míšo, tady máš klíče od mého … odteď našeho bytu. Vyřiď si školu, ozvi se rodičům. Já mám čtyřiadvacítku a budu moc ráda, když mi zítra večer přijdeš naproti. Pokud ti nebude dobře, tak přijď sem, domů, natáhni se a počkej mě v posteli. Můžeme se milý, tak domluvit?“

Panebože, Tereza opravdu musí být prohlášena světicí. A ještě zaživa, jak říkal doktor. Její slova, činy i doteky jsou balzámem na moji bolavou duši. Ne, nemohu zatím říci, že ji miluji, rána je zatím moc, moc čerstvá, ale vím bezpečně, že Tereza je to nejlepší, co mě v mém trápení mohlo potkat! Lékař mluvící o výhře měl pravdu!

„Ale jasně mé sluníčko! Jasně, že se tak můžeme domluvit. Samozřejmě, že souhlasím!“ A jak dopíjím sklenici červeného, napadá mě zeptat se po původu demižonu. Otázka vyvolává Terce ve tváři úsměv a už mi vykládá story manželského páru, který vyrazil do města za kulturou ve dvou, a domů se za tři dny vracel ve třech!

„ … no a dalšího dne, přijíždí do nemocnice šťastný tatík s bratrem a švagrem, všichni v rukách po demižonu: pro posádku, která přivezla paní rovnou z divadla, pro doktory i sestry!“ a pak už jen dodala, že k vínu dostala i pozvánku na Moravu … ať přijede kdykoliv chce, že vždy bude vítána, jako domů se navrátivší ‚cérka‘.

****

Pomalu, pomaličku, den po dni, týden po týdnu jsem s Terezčinou neúnavnou pomocí, vlídností i láskou zapomínal, pomalu se dostával do běžného životního rytmu: škola – Tereza – autoškola – pivní středy s kamarády – páteční návštěvy kina i sobotní dopoledne u ping-pongového stolu ve školní tělocvičně. Paní Zima již definitivně vyklidila pole a kvetoucí jaro se ujalo vlády, když Terezka vymyslela ‚TVPéčka‘ – tedy ‚tajná vlaková putování‘, kdy podnikáme výlety do náhodného bodu na mapě. Tam prozkoumáváme místní zajímavosti – jsou-li tam nějaké nebo se jen bezcílně touláme přírodou, opalujeme se na loukách, koupeme v rybnících … a mazlíme se. Využíváme i pozvání vinařů a trávíme víkend na Jižní Moravě, ve vinných sklípcích novopečeného hrdého otce a jeho přátel.

Navzdory nešťastnému ‚únoru‘ … anebo snad právě díky němu prožívám krásné chvíle, skoro by se chtělo říci ‚nádherné‘, kdybych si tohle slovo už navždy nezakázal! Jen se kolikrát ptám, zda jsem takové pohody, lásky a štěstí vůbec hoden a hlavně … jak dlouho mi bude tohoto štěstí dopřáno?

Posledních 14 prázdninových dnů plánujeme strávit u Baltu. Jako poděkování za její ochotně konané záskoky dostává Terezka odborářský poukaz (od družební drážďanské nemocnice). Vypadá to letos na úžasné prázdniny, aspoň na skvěle naplánované. Jenže … co mám sakra udělat s tou nesmazatelnou, černou šmouhou na duši … která mi denně připomíná, že jsem tu zůstal sám, Lenkou vopuštěnej!

****

... pokračování příště...