V minulém díle se Michala ujala mladá sestřička Tereza. Poté, co Michal prospal půl dne na příjmu v nemocnici, přijal Terezinu nabídku - že ho doprovodí domů. V tu chvíli ani jeden netuší, že to není poslední nabídka toho dne...
... pokračování...
Tak vědět, co se teď sestřičce honí v její hlavičce, makovičce? Stojíme v zadní části tramvaje číslo 7, která nás odváží na Severní sídliště, kde bydlím já a kde prý bydlí také ona. Jen to o ní vím. A pak ještě znám její jméno – z visačky na uniformě. Oba mlčíme, už dlouho. Ještě jsem jí neodpověděl na otázku, zda mám hlad. Myslím, že na odpověď už ani nečeká. Dívá se na mě, ale na nic se neptá. Ani já se neptám. Jindy bych měl miliony otázek, ale dnes … dneska se mi nechce nic! Ani mluvit, ani jíst, ani pít … ani jít domů! Nic! Jen s ní bych byl rád. Mám to zkusit? Nemám? Zkusím…
„Terezko, sestřičko, hlad asi mám, chuť ale ne. Nic se mi nechce, ale hlavně nechci být sám! Jestli tvá dnešní péče o mě není jen otázkou profesionální cti, jestli jsem ti alespoň trošku sympatickej, buď dnes prosím, se mnou! U mě, u tebe – to je jedno. Jen se nechci jít ožrat do hospody, nechci mluvit, nechci sex. Chci jen být s tebou, mlčet a vypnout mozek a … asi zase spát?“
Ticho, jen zvonek dveří odporně drnčí a tramvaj se rozjíždí do kopce. Tereza se ke mně otáčí zády a mlčí. Aha! Tak jsem to zřejmě přehnal … má mě za bezcitného dobytka. Takže skončím přece jen v té hospodě! Jenže Tereza se náhle prudce otočí, má slzy v očích, chytá mě za hlavu, stahuje si ji níž a hledá (pro slzy zřejmě moc nevidí) má ústa. Už je našla … už mě líbá! Už líbám já ji! Líbáme se ještě dvě stanice, pak ‚vypadáváme‘ z tramvaje a utíkáme k sídlišti. Nemohu už popadnout dechu, zastavujeme se. Hele, jen dva bloky od mého domova! Terka loví z kabelky klíč, odemyká a pak oba beze slova vstupujeme dovnitř. Ticho je i ve výtahu. 1. patro … 6. patro … 9. patro. Cink! 11. patro. Vystupujeme a teprve teď Tereza reaguje. Myslím verbálně…
„Milý, chceš-li být se mnou, tak pojď a buď tu doma! K jídlu mám jen chleba a vajíčka, ale na suchu nebudeme, neboj! Dostala jsem darem domácí víno … z Moravy! A sex? Tak ten prosím, teď vůbec neřeš, na ten máme času – jako husa…“
… Ááauu! Tak to ne! To je ještě moc, moc čerstvé!! Kdy mi tohle přísloví říkala Lenka? Když mě zvala na mejdan bez ponožek? Před 18 dny!? A kolik jsme toho ‚času v klasu‘ nakonec měli? Jen jedno ‚super odpoledne‘ v azylovém pokojíku. A pak už pouze půlhodinu u autobusu, před odjezdem na hory! Do prdele živote, do prdele!!! Proč jsi tak hnusný? Proč jsi tak odporný!!! Nenávidím tě! Nenávidím sebe! Nenávidím všechny a všechno! Dusím se! Konečně se ve mně něco láme a … konečně se rozbrečím!
****
Jsem odveden do ložnice, položen do postele a do úst mi je vložena tableta. Pokládám svou hlavu Terezce do klína. Jak dlouho ležím? 10 minut? 20? Půl hodiny? Nevím a je mi to jedno! Je mi smutno, tupě smutno. Propadám se kamsi do mlhy, do temnoty, do nicoty. A znovu usínám.
DEN POTÉ
Probouzí mě zvuky a také vůně z kuchyně. Na budíku je půl třetí pryč. Po chvíli přemýšlení soudím, že je zřejmě nedělní odpoledne, takže jsem spal asi 18 hodin! A nejedl už tisíc let. V pokoji jsem sám, ale Terezku slyším z kuchyně. Zatím ji nevolám, snažím se vybavit si v paměti včerejší události. Nevzpomínám si na nemocnici, ale dobře si pamatuji tramvajový rozhovor, noční běh sídlištěm, výtah a ubrečené usínání.
„Míšo, přeji ti dobré odpoledne! Snídaně, oběd i večeře – vše v jednom bude do 5 minut! Můžeš vstát a najíst se u stolu? Anebo chceš ‚papušku‘, jako malý kluk, do postýlky?“ domlouvá poslední slova Terezka v pro ni nebezpečné blízkosti postele. Je tedy pro mě celkem snadné ji chytit pod koleny a stáhnout ji k sobě. Musím se přece přesvědčit, zda má pod kuchařskou zástěrou aspoň kalhotky! No nemá, nestoudnice jedna!
„Papušku si zlato, strč za klobouk. Do postele chci, jako velký kluk, krásnou sestřičku!“ a zástěra letí kamsi do kouta … na papušku tak došlo až mnohem, mnohem později, kdy už byla studená jak psí čumák.
MÁ ZPOVĚĎ
Leničko! Promiň, promiň, promiň! Moc jsem tě miloval a vlastně stále miluji! A nikdy na tebe nezapomenu! Ale pokud se z tvého odchodu nemám zbláznit, musím ho přebít. Musím mít někoho, kdo mě bude mít rád, tak jako jsi mě měla ty! Někoho, kdo mě teď v prvních dnech, týdnech a měsících udrží v normálním chodu. Pokud budu sedět nad naší jedinou společnou fotkou ze Zoo, tak se utrápím a zřejmě i uchlastám k smrti! Měj se v nebíčku moc krásně, drž prosím, nade mnou ochrannou ruku … a také místo vedle sebe. Já za tebou určitě přijdu! Sbohem … má nejdražší! Má Lenko, Leničko!
****
... pokračování příště...
