Období fotek skončilo - je třeba zas něco napsat... "Kdo to tvrdí? Nic nepiš, běž spát - svět se opravdu bude točit dál ... i bez tvých slátanin," hlodá ve mně mé druhé já. Zatím jsem silnější, zatím jsem si prosadil svou. Píšu..
Nemám rád zvonění mobilu. Proč? To je jednoduché: zazvoní mobil = někdo mi volá. Proč mi volá? Něco po mně zřejmě chce. No a? Budu-li chtít, pomohu - nebudu-li chtít, odmítnu. Ta to funguje u ostatních, já odmítnout nedokáži. Volá Jitka, matka kamarádky mé dcery. Co ta by po mně mohla chtít? Tady snad nebezpečí nehrozí ... "Ahoj Jituš, máš se?"
"Ále stojí to za prd! Koupili jsme si stěnu do obýváku ... pár skříněk, jedna na zavěšení. 2 dírky! Jenže nejdou vyvrtat. Emil za půl hodiny odvařil 2 vrtáky i sebe a máme ... 4 milimetry. Povídala mi Jiřina (tedy moje ex), že máš nějakou senza vrtačku, pro kterou by ty dírky nebyly problém..."
"A je to tady! Nářadí nepůjčuji, zapřít je nemohu, takže...
"No, mám. Kdy to potřebuješ ... vyvrtat? Třeba v pátek?"
"No, pátek je dobrej ... hele Michale a co dneska?" padla další, téměř předvídatelná otázka.
"Dneska? No, dnes tak trochu uklízím," a pohledem sjedu svoji 8 pokojovou garsonku, záclony v pračce, rozmytá okna, díky vypůjčeným štaflím mám v plánu umýt i vrchy skříní, linku a světelnou rampu ... abych mohl nainstalovat vánoční výzdobu hned poté, co svěsím tu velikonoční! V rohu se navíc tyčí kupa prádla a na posteli se stydí vysvlečené peřiny...
"No, jenže mně by se dneska moc hodilo ... v pátek totiž máme oslavu narozenin. Ale to se dlouho nezdržíš, to máš raz dva ... říkala Jiřka! Teď je půl 3, tak v půl 4, ano?" domluvila se se mnou Jitka beze mne.
V 15:40 u Jitky v obýváku: "Ale Jituš, to jsou 4 díry, na každém držáku dvě!"
"No ... ono jich je vlastně 6, ale na polici jsou opravdu jen 2, vidíš?" usmívá se Jitka a já nemám sílu oponovat, že o poličce nebyla dosud řeč.
"Dobrá," zavírám diskuzi a jdu si přeměřit rozteče, "připrav si vysavač, ať ti tu nepráším."
Po 20 minutách se shodneme na zaměření budoucích děr, zapínám příklepové kladivo a jdeme na věc. Jen houknu: "Vysavač!" a vrtám. Kolik 10 vteřin? Víc ne.
"Řeknu ti: je to úžasné, jako do tvarohu, ale stejně to dost práší," praví Jíťa.
"Práší, to je divné. Máš nějakej slabej tah."
"Jé! Já sem blbá - já ho zapomněla zapnout!" Neříkám nic a vrtám další 3 otvory.
"Podej mi prosím, hmoždinky a vruty," nechci slézat ze židle a opravdu se mi briskně dostává požadovaného. Jenže, "to jsou jenom 2 hmoždinky a navíc daleko větší vruty!"
"No, já kupovala 4, ale teď je nemohu najít ... a šrouby mi dala paní v obchodě jakože k sobě patří!" a co tyhle, ty jsou podobné." podává mi sice osmičky hmoždinky, ale starý zúžený typ, bez límce. No, aspoň tam dostanu ty silnější vruty. Po zavěšení skříňky zjišťujeme, že, navzdory vodováze, a trojitému přeměření skříň v úplné rovině nevisí a co je horší - držák na jedné straně přečuhuje ven!
"To nevadí, dám tam kytku, to nebude vidět! Hlavně, že to visí!" prohlásí Jitka a podává mi skobičky a hmoždinky pro polici. Že nepasují, mě už nepřekvapuje. Vrtám rovnou větší díru. Překvapivě police visí přesně, rovně - vše se daří hned napoprvé! Že by ze mne nakonec přece jenom ten "hodinovej manžel" byl? I když v mém případě spíše dvouhodinovej! V dobrém rozpoložení vyvrtám ještě díru pro obraz v kuchyni a nabídnu se i převrtat další 3 otvory pro triptych obrazů lučního kvítí v obýváku a hodiny. Takže to máme děr 11 (asi tak 5x víc proti původnímu předpokladu). Mrknu na hodiny, půl sedmé! A sakra, valím domů, musím vrátit ještě dnes ten žebřík.
"Moc ti děkuji, Míšo! Co jsem dlužná?" loučí se Jitule.
"Faktura ti přijde poštou, tak začni šetřit," vtipkuji a nečekajíc na výtah, pádím "po schodoch, po zvukov ... poznavam susedov..." úklidu vstříc!
