Vypadá to, že atak bacilů ještě tentokrát přežiju. Je mi líp, než včera, kdy mně bylo líp, než předevčírem - kdy jsem psal na objednávku text o trampotách mé kolegyně s klíči a psy. Při psaní jsem si vzpomněl na vlastní historku
Stalo se to na podzim loňského roku - zhruba v polovině října. Zcela jistě byl pátek a velká ručička již 15 minut zdrhá od čísla 12, kde ještě stále otálí ručička malá. Právě jsem se probudil, dopoledne padlo za oběť probdělým hodinám noční směny ... a vykutálel se z postele. Při mé, po ránu, omezené hybnosti je to nejrychlejší způsob, jak se dostat do koupelny. A já teď opravdu spěchám. Proč? Odpověď není nijak složitá. V pátek totiž mají vedle v pizérce jako pevný bod nabídky můj oblíbený: smažený řízek s bramborovým salátem. Takže, pokud nemám v pátek směnu, pokud nezaspím a netrpím finanční nouzí - můžete mě po poledni s velkou pravděpodobností najít právě tady. Nespěchám jenom proto, že bych se hlady ztrácel, ale proto, že právě schnitzl bývá brzy vyprodán ... bez rezervace po půl jedné už nemá smysl chodit!
Objednávku zvládnu od budíku zazvonění ... za zhruba 6 - 7 minut. Tak ještě peníze, mobil, klíče a už beru za kliku vstupních dveří. Chci je otevřít, jenže co je? To nejde! Má dobrá nálada rázem mizí. Proč ty pitomý dveře nejdou otevřít? "Dobrá, klid chlapče, klid. Všechno musí mít svůj důvod. Dveře nejdou otevřít, takže jsou asi co? No správně ... jsou zamčené!" komunikuji sám se sebou, což mě mírně uklidňuje.
Zevnitř nemám klasickou fabku, ale otočný knoflík, vlastně permanentní klíč. Někdy se zamykám, jindy ne ... tak jsem dnes zřejmě asi zamkl. Chci odemknout a konečně vyrazit do pizerie. Jenže zrada - je odemčeno! Zamknu - odemknu, pak ještě pro sichr jednou ... stisknu kliku ... a dál už to znáte: dveře se ani nehnou. K sakru, co teď? Já jsem uvnitř a ... řízek venku. Opět se rosím a navzdory mému klidnému, druhému já propadám panice: lomcuju s klikou, mlátím a kopu do dveří... Najednou se dveře otvírají ... a já jsem volný! Jaká úleva, pocit klaustrofobie rázem mizí! Prohlížím zámek a přesto, že nejsem technický typ ... přicházím na závadu. Trojúhelníkový jazýček zámku držící dveře v zárubních je zlomený. Jenom nechápu, jaktože se dveře nakonec otevřely? Dobrá, záhada je vyřešena, je půl 1, jdu na řízek, pak zajedu pro nový zámek nebo kování, či jak se tomu heblu říká. Vracím se pro doklady k autu. PRÁSK!!! Rána jako z děla, dveře se v průvanu zabouchly! S obavou beru za kliku ... a ověřuji si, že obava je na místě - dveře jsou opět zablokovány. V tu chvíli pochopím, že řízek dnes rozhodně nepojím. I kdyby se mi nakrásně zdařilo dveře znovu otevřít, tak odejít stejně nemohu! Nastává nudná fáze, známá z pohádky 'O slepičce a kohoutkovi'. Rozdíl je pouze v tom, že jsem si kohoutem i slepicí zároveň!
1. volám známému zámečníkovi - je v krámu sám, ale dává mi číslo na pohotovost
2. volám na pohotovost - nemají auto, doporučují mi koupit nový zámek (skvělá rada)
3. volám naproti do konzumu, kde má směnu má milá - odpověď jako od zámečníka
4. volám známému ... pozor změna! Bere auto a přijíždí
Mezitím znovu zkouším lomcováním s dveřmi uvolnit blokující segment. Vztek je mocná zbraň - za chvíli je otevřeno. Než přijede Jarek, stíhám vymontovat zámek. Měníme si pozice: on hlídá byt, já valím do železářství.
15:05 - zavírám opět fungující dveře a uklízím nářadí. Mám hlad. Že nebude řízek, s tím už jsem se smířil, nakonec všechno zlé je pro něco dobré - ušetřil jsem stovku za oběd ... ale vydal 2 za nový zámek. Zase mám téměř 100% jistotu, že tuto situaci už vícekrát nezažiju. Nebo vy snad znáte někoho, komu se zlomil krček patky v zámku opakovaně? Já dodnes jsem neznal nikoho, komu by se zlomil byť jen 1x! Mám hlad ... lovím z mražáku chleba, v lednici objevuji ve folii salám. Nic moc nic, tak dobrou chuť.
