53| Statistikova "smrt"

Ne vždy mne hned napadne trefný nadpis, jsem rád i za jeden. Dnes mám na výběr: Jak jsem rezignoval, Bez dat není statistiky, Statistika - není nuda, Trocha statistiky nikoho nezabije atd. Tož jdeme na to!!  

Jsem tabulkový typ, plánovací typ - v "básnících č. 3" jsem byl Nádeníčkovi jistě předlohou: svatba, 1. dovolená v Bulharsku, 1. díte, nové auto, 2. dovolená... Jak se to projevuje u mne? Zítra mám volný den. Beru papír a píšu, samozřejmě v chronologickém pořadí ... nebo ne  ... vlastně podle důležitosti ... (tak dobře, vytvořím obě varianty), úkoly co mě zítra čekají. Není důležité, oč se jedná, důležité je, že si pak mohu splněný úkol odškrtnout. Tak postupně začerňuji: zalití kytek, ustlanou postel, umytí nádobí, vynesení odpadků - slastný to pocit. A motivující! Ale málo - utření prachu, luxování a napsání povídky zůstává! Špatné skóre - honem ještě  připisuji nakrmení rybek - tak ať je to aspoň 50 : 50. A co se zbytkem? Jednoduché, napíšu si nový  program - na zítra!

Už jsem zblbnul i svou nejmladší. Chodívá ke mně na víkendy. Ráda. Má u mě vegáč - buď na písíčku nebo na mobilu, povinnosti žádné! Onehdá se dívám: co to spisuje? Pohled přes rameno ... no mně picne! Čtu: "PLÁN NA DNES" 1. ráno vstát z postele | 2. Pustit mě na počítač | 3. Nechat mě na počítači... 

No, musím uznat, že je to dobrej plán. Teď trochu odbočím. Od mala jsem měl sklony k psaní: míval jsme nejdelší slohy, v Pionýru byl kronikářem, z vojny (tehdy trvala 730 dnů) jsem poslal přes 300 dopisů. Takže logicky muselo přijít to, že na sklonku své pracovní éry (nudíc se na nočních), počal jsem dětem pro pobavení sepisovat příběhy z dětství a mládí. Vznikl román. Uff, moc práce, napsat povídku je lehčí. Fakt? Uvidíme. Kam však s ní. Na blog - to je ideální: nic to nestojí, zpětná vazba ihned. Skvělé, najdou se lidé, co si mne rozkliknou. Zda přečtou, nevím, ale někteří i "olikujou".  A už se hlásí má první - statistická - úchylka: tvořím seznamy, stupnice, grafy (nekecám, viz foto). Všechno přehledné, barevné. A hlavně úspěšnost stoupá ... rekord? Rozvod. Jasně, 1500 vstupů vypadá na grafu impozantně. Jenže se nemohu rozvádět 12x do roka! Čtenost klesá - nu což 500 taky dobrejch. Cože už jen 300? Ale jo, beru. Nakonec nemůžeme být všichni Vlkem nebo Šichtařovou. Graf je však nemilosrdnej! Strop už jen 150! Něco dělám špatně! Ale co? ... Už to mám. Dělám, co neumím, na co nemám! Tabulky mi jdou, chyba bude v psaní. Možná v psaní pro psaní, pro zásek v tabulce, pro každý milimetr na stupnici. Chybí radost. Nastupuje rozmrzelost. Ne toho nemáme zapotřebí: ani já, ani dcerka ... a ani čtenáři.

Takže dnes ráno jsem se rozhodl: nebudu dělat to, co mi nedělá radost. Nebudu psát blogy. Alespoň ne ze statistické nutnosti. Po zásadním rozhodnutí přichází pocit ulehčení. Teda měl by přijít, jenže se někde zdržel. Je poledne, právě jsem "doskypoval" s kámoškou. Co ta říká na mé rozhodnutí?

" Michale, lítáš ode zdi ke zdi! Na statistiku se vykašli ... a piš si jen tak pro radost, pro dobrý pocit, když budeš mít slušné téma." Moudrá rada ... jenže vzápětí zneužitá. Chce, abych pro ni napsal povídku o "dušičkách"! Nesnáším tenhle svátek, nesnáším plískanice na hřbitovech, nesnáším hřbitovy vůbec. Co o tom psát? A hezkého ještě? Nevím, ale nechám si to projít hlavou. Teď jdu "vydeletovat" grafy. Pak utřu prach a vyluxuju. Anebo (musím se podívat), že to mám naplánováno v opačném pořadí?!