Dnes jsem vybíral ze 2 nadpisů. Protože tématem je údiv nad tím, jak rychle běží čas, zdál se být favoritem titulek tvářící se vědecky – cosi o relativním vnímání hodnot.
Jenže marné, pocitově vítězí ‚potupa‘. Ale začněmež od začátku … nejdřív to pěkně bouchlo (velký třesk) a vznikl vesmír. Leč to nikdo z nás nepamatuje, tak popoběhneme… 1. máj 1962 byl, počítám, teplý a jásavý. Mládež dopoledne v průvodu slavila svátek práce a večer (na zábavě) ten druhý. A díky tomu jsem se na sklonku zimy následujícího roku narodil já!
Prvních 5 let jsem běh času neřešil, následujících 10 bylo (zvláště od Vánoc do Vánoc) nekonečnejch, další 4 roky naopak ve svižném tempu. Nástupem na vojnu jsem čas přestal počítat. Pochopil jsem, že dočkat civilu se nemám šanci. Přesto se tak stalo – 730 zbytečných dnů jsem přežil, další 1 000 strávil se svou láskou … které jsem (k nevelké radosti tchánově) změnil příjmení i postavu (2x). V poločase (25 letého zápasu) jsem vyměnil spoluhráčku, ale dá se říct, že časově to bylo (až na sametovou revoluci) poklidné období, kdy se den pravidelně střídal s nocí (jako figurky na orloji) a rok trval přesně rok. Pouze děti byly dočasně vystřídány psy a změnilo se logo (škodovka vs. Citroën) na kapotě auta.
Problém s časem se připlížil se zákeřně … s povinností odvést ráno Anetu (dceru) do mš. Musím to stihnout do 8:00. Ať dělám, co dělám – nestíhám a tak téměř pravidelně a potupně zvoním v 8:05 na soušku učitelku. Krizi vyřešila nová maminka, přivádějící svoji ratolest ještě 3 minuty po mně.
Zbytečná snaha posledních 5 let běžet s časem jako rovný s rovným mě vyčerpala. Nejsem Zátopek ani Forest Gump. Neprohrávám jen závod, prohrávám jakoukoliv činnost. Do práce jsem začal jezdit autem (kdo má stále honit autobus). Už si nemohu dál lhát do kapsy: ano, svět se nepochybně zrychlil, a já zcela jistě zpomalil. Logicky se ze mne stal nadšený propagátor prokrastinace. Kdo netuší, oč tu běží, ukáži na příkladu:
- den: telefonní hovor, nevyhnu se tématu, co musím ještě udělat
- den: jsem se k mobilu nedostal
- den: zakončím hovor poznámkou: ‚ještě musím dodělat, co jsem odložil předevčírem na včera', čímž jsem kámoše odboural
Jak jsem s úkoly daleko? No, něco jsem udělal, něco přeložil na později, něco pozbylo platnosti. Průšvih je, že soupeřů přibývá … k času se lísá lenost s nevlastní ségrou pohodlností, zdraví se pro změnu ulejvá, snad kdesi v teplých krajinách...
Co říci na závěr? Nic, všechno již bylo řečeno...
