Rychlá rozhodnutí jsou prý dobrá rozhodnutí. Nepochybně. Ale i „2x měř, než počneš řezat,“ je zastoupeno v lidové slovesnosti jistě právem. A třetí úsloví je v nadpisu! A máme z toho guláš….
Konečně klid! Dceru mám samozřejmě moc rád … ale 24 hodin s ní a její kamarádkou mi v mé garsonce stačilo. Pokoj je zralý na generální úklid, k tomu prádlo, žehlení – jo, mám co dělat. Ale … nechce se mi! Prohozením pondělní směny mám 3 dny volna, se kterými jsem nepočítal … přece nebudu sedět sám doma! Zajedu si do rodného města. Vlakem to dám za 3 hoďky, a pokud chytnu akci, tak se i se zpáteční jízdenkou vejdu do pětikila. Jo, to je dobrý nápad … pokecám s kámoši, dáme škopek, dva … odreaguji se, odpočinu. Však práce v garsonce neuteče. Volám mamce: „Můžu přijet?“
Kladná odpověď! Připojuji se na net, rozhodnutí potvrdit koupí jízdenky. Nepředpokládám problém … což je chybou. Jako bych zapomněl, že já jej mám i tam, kde běžný pozemšťan žádný netuší! Co je tedy problém? Lístek nebo jízdenka, chcete-li. Většinou jezdím „černým“ – jenže ten se zbláznil! Chce za svoji minimalistickou třídu skoro 700 kaček! Jdu do „žlutého“ … jenže ten je vyprodaný už od oběda. Nořím se do akční politiky „modrého“. Tak ne, nikam nejedu, 440 je dost … krát 2, plus místní doprava a pivo, to máme za tisíc. Takhle na zimní pneu rozhodně neušetřím.
Volám domů změnu stanoviska. Mamka je zklamaná – prý už nakoupila, uklízí. Mám prý přijet a basta. Věřit reklamě, stačilo by spolknout „tic-tac“ či jiný bonbon a nápad by byl tu! Jenže doma by po včerejším „náletu kobylek“ žádnou ňaminu nenašel ani Colombo. I když jo … mám tu čokoládu! Hořkou, koupenou mamce na posledním výletě. Marné, reklama jistě nelže – musím se obětovat a sežrat ji! A nápad se vskutku dostavuje! Nepojedu tedy dnes v noci, ale až zítra po ránu! Skvělé, dokonce chytám super akční jízdenku za 199!
Sedím ve vlaku, sluníčko svítí jako by mu za to platili … pomalu usínám. Nesnáším zvonění … jakékoliv! Vždy je to nepříjemnost: ať už zvonění budíku, mobilu, bytového zvonku. A ani dnes se nemýlím. Volá šéf, ve středu se mnou počítá v práci! Šílí? Jak počítá v práci? Přece mi vzkázal, že mám do čtvrtka volno! Jen proto jedu domů. Prý informační šum? Nicméně chápe, že to v Chocni dost těžko otočím. Prý to vyřeší s Pavlem.
Po 1/4 hodině ... další mobilu zvonění! Jasně, volá nas..... Pavel. Jak dlouho budu mít na talíři, že jsem s ním „vydupal“? Stojí mi to za to? Nestojí … a tak ukončím jeho litanie prohlášením: „Nech to plavat, pozítří přijdu, pojedu holt o den dřív, naštěstí nemám koupený zpáteční lístek."
„Cože? Opravdu?“ nevěří Pavel: "Ty se fakticky vrátíš dříve?"
"Jo,“ houknu a zavěsím. Není třeba dalších řečí. Stejně by nepochopil, že to dělám víc pro svůj klid, než pro jeho blaho. Nakonec … klidně si může dál myslet, jaký jsem to dobrák. A vlastně … cožpak nejsem? Zkrácením pobytu musím zredukovat program, který je poměrně jednoduchý: napsat povídku, nejlépe dvě, pořádně se vyspat, stáhnout rodičům fotky z dovolené a sejít se aspoň na 2 hodiny se spolužáky. Bonusem navíc je otcův požadavek nainstalovat mu do pc "skype“.
Další nedobrý nápad, za který jsem druhý den po zásluze potrestán. Aplikace chce heslo – na tom jsme vyhořeli. Děd je otrávenej, jak jsem neschopnej ... ale není času, balím a se zpožděním spěchám do hospody. Vždy tu jsem první, dnes až po čtvrt … těžce to schytávám. Mé báchorce o skype nikdo nevěří, doma zapomenuté hodinky nejsou též omluvou. Mám snad mobil, ne? Mám, jenže na titěrná čísla displeje prostě nevidím. A to si už raději pro sebe nechávám, že jsem uvedl v omyl i sám sebe, vlak mi jede o hodinu dřív, než jsem myslel, takže na hospodské klábosení – zbylo úžasných 40 minut!
„A víš co?“ poradí mi trochu jízlivě, trochu posměšně, trochu s pochopením Jiří (jo ten, se kterým se znám už skoro padesát let), „tak o tom napiš povídku!“
„O čem,“ moc nechápu, „o tom, jak nestíhám? No to by byl šlágr.“
„O tom taky,“ nedá se Jiří, „a hlavně o tom, jaký jsi dobrák!“ usměje se kámoš.
"Já vím, možná už spíš blbec, co?" Jasně, dělal si srandu, ale nakonec proč ne … každý občas někam spěchá … a nestíhá … byť se snaží! Snaha se sice cení, ale vlaku odjezdu nezabrání ... makám na nádraží.
