43| 4 vzpomínky...

Prý píši smutné povídky, smutné příběhy. Nevím. Pravdou je, že já je píši, ale kdo mi je diktuje? Jasně - to on, život. Když začínám psát příběh, málokdy vím, jak dopadne. Verzí je více … dnes vím již na začátku – nedopadne dobře

Jirka je mým klonem. Nikoliv fyzickým, to ani technicky nelze, když je o 5 let starší … je mým klonem v čase, jde v mých stopách – řekněme s 3 měsíčním zpožděním. Když jsem se s ním poprvé setkal (ještě před revolucí), byl velkým „zvířetem“ – panem mocným, panem kriminalistou, panem, jemuž jsem nestál ani za pozdrav. Další kontakt přišel na školení pyramidových her, se kterými se po revoluci roztrhl pytel. Mezi námi nebylo stále nic než nevraživost a nezájem.

Uplynulo zase pár let a já, otřískaný prodejce, jsem dostal na zaučení nového kolegu z Frýdku. V kolegovi překvapeně poznávám – opět Jirku! Naše pozice se nyní obrátily, zde mám navrch já. Ale nejsem mstivý a Jirka už také dávno přišel na to, že není všemocný policajt. Brzy jsme došli k poznání, že máme spolu mnoho společného: zájem o auta, o ženy, o společenské akce … takže novými auty vozíme nové ženy na stále se opakující akce!

Vzpomínka 1. – obětavá: „Ahoj Jiří, potřebujeme odvézt na letiště, máš zítra dopoledne čas?“ volám mu na poslední chvíli, v okamžik, kdy jsem už vyčerpal všechny možnosti přesunu a termín našeho odletu do Egypta se nezadržitelně blíží.“

„Nazdar Michale! A cože voláš tak brzy? Zítra po snídani by to snad taky stačilo, ne?“ vychutnává si mě a já už vím, že tento bod si mohu odškrtnout jako splněný.

Říci, že létání (mně i ženě) nečiní žádné potěšení, nevystihuje tak úplně reálný stav. Oba se létat přímo bojíme. Víc jsem se donedávna bál jen zubaře. Dnes bych chodil k zubaři denně, kdyby existovala jiné spojení s Afrikou, než letecké.  A jakoby to snad tušil, docílil Jiří, svým 40 minutovým transferem (běžný čas je jemně přes hodinu), mezi mnou a ženou ne příliš časté shody … let do Hurghady už může být jen nepatrnou nepříjemností ve srovnání s hrůzným zážitkem, jímž jsme si právě prošli. Jasno tak máme i ve způsobu převozu domů po příletu. Jasně vítězí ještě včera nemyslitelná verze - meziměstský autobus!!

„A kdy se vracíte, mládeži? Máte to na 12 dní – takže ve středu, že? Musím si to zapsat,“ překypuje Jirka iniciativou, o které nejsme přesvědčeni, že je žádaná.“

„No, to není ještě úplně jasné, to se dozvíme až tam,“ zablekotá žena, chvatně se rozloučí a zmizí v odletové hale.

„Co jí je? Nervy z letu, co?“ ptá se Jiří po jejím odchodu.

„Přesněji bych to nedefinoval, měj se a díky Jiří!“ loučím se i já, přesvědčen, že Jirka může odejít ‚do věčných lovišť‘ těžko jinou cestou, než jako účastník tragické dopravní nehody.

Vzpomínka 2. – pohodlná: Sedím u Jiřího v jeho novém obýváku, neboť doma jsou přípravy na štědrovečerní večeři v plném proudu a já zůstávám věrný zásadě svého ex-tchána: „Tam, kde se pracuje, raději nepřekážím!“ Diskuse je zvláštní tím, že se výjimečně nebavíme ani o ženských, ani o autech. Dnes obdivuji Jirkův nový dům, postavený rychle a svépomocně. A nakonec … jako každý rok, domlouváme přesun na půlnoční mši.

„Tak jak Jiří, jedeme letos zase na desátou … jako loni?“

„Jasně, vloni byla v deset, bude v 10 i letos,“ praví nekompromisně, „stavím se u tebe v půl, bo musím zajet na sídliště pro mamku,“ dodal ještě, neboť očekával mou logickou námitku, že vezmu letos auto já – neb to mám po cestě.

Ve 21:45 přijíždíme na náměstí. Na první pohled tu něco nehraje. Ne, že by tady nebylo pár aut. Ne, že by tady nebylo pár desítek lidí, ale na, za chvíli začínající, půlnoční je nás tu sakra málo! Situace se vyjasňuje při vstupu do kostela.

„Tak letos je půlnoční věrna svému jménu a začíná opravdu až za dvě hodiny!“ hlásím již zdáli Jiřímu, jdoucímu s maminkou pomaleji.

„No, čekat tady rozhodně nebudeme. Odvezu vás nahoru a v půl 12 můžeme podniknout 2. pokus,“ řeší pragmaticky situaci kamarád.

„Jirko, na rovinu. Jak přijdu domů, svlíknu se a sednu k telce, už nebude síly, která by mě donutila ještě jednou se obléknout a jít ven.“ 

„Takže se na to letos vykašleme?“ tázavě se dívá střídavě na mamku a na mne.

V ten okamžik pronáším tu šílenou větu, kterou již nikdy, ale opravdu nikdy v životě nevyslovím…

„Tak, já myslím, že letos mši asi vynecháme, ne? Ostatně neumíráme, pojedeme napřesrok, co?“ rozhlížím se po ostatních. Mlčení je mi souhlasem.

Vzpomínka 3. – infarktová: Je středeční podvečer, sedíme ve třech v pizzerii přes ulici, kouříme pravé kubánské ‚havana‘ a z drinků dnes objednáváme pouze ‚cuba libre‘. Na Jiřího chrlíme jednu historku z kubánské dovolené za druhou. Jsme spokojeni. Za prvé – oba lety (celkem 20 hodin) jsme přežili! Za druhé, odlet byl z Prahy a my tak museli nevyužít Jirkovu nabídku odvoz na krajské letiště. A za třetí: dovolená v Karibiku byla prostě úžasná. Mluvím a mluvím, když ucítím ženy kopnutí do mé holeně.

„Co je?“ nechápu její útok.

„Se na něj podívej, on má snad infarkt?“

Podívám se na Jiřího a také se zděsím: je rudý, oči vypoulené, chroptí, nemluví, nereaguje! Volám na něj: „Jiří!!! Co ti je? Je ti špatně? Slyšíš nás?“

Pouhé zachroptění lze jen stěží považovat za smysluplnou odpověď. Zkusím ho ovívat, Karolína běží pro mokrý ubrousek. Uvolňujeme mu košili a ochlazujeme ho půjčeným ventilátorem. Po chvíli slaví naše oživovací úsilí úspěch. Jiří se probírá a začíná mluvit jazykem našeho kmene: „Teda, ty doutníky … to je síla! Já jsem snad málem umřel!“

„Tak to nekuř! I když, víš, co se říká: ‚Co tě nezabije, to tě posílí, zřejmě budeš dlouho žít.‘“ směju se.

„Já to znám i jinak: ‚Co tě nezabije teď, to se tě pokusí zabít příště.‘“ povzdychne si Jiří.

„No tak to prostě nehul, no!“ rozhoduje za něj má praktická a energická žena, „dej si už jen kafe a půjdeme. Taky jsem z toho časového posunu docela unavená.“

Vzpomínka 4. – poslední: 4 dny po posezení v pizérce trávíme sobotní večer a noc na oslavě 15. výročí existence firmy mé ženy. Oslava je ve velkém stylu, pronajatý sportovní sál, lidí 200 … 300? Jídla a pití, že to nejde ani domů odnést, natož sníst! K tanci hraje skupina Kryštof v čele s Richardem. Bezvadnej kluk. Po skončení oficiálních oslav se stahujeme do Stodolní. Domů nás rozváží za svítání. S hygienou to nepřeháníme, už mířím do ložnice ... když slyším příchozí smsku. Že bych si tam něco zapomněl? Beru mobil do ruky. Píše technik: „Jiří se zabil! V autě na rakouské dálnici. Neřídil!“

Nejsem schopen slova, vlastně ani ne pohybu, stojím jako solnej sloup, z očí se mi řinou slzy. V tomto stavu mě nachází žena. Podávám jí mobil … i bez brýlí pochopila! A z očí se už i jí řinou slzy! Stojíme v předsíni jak špatně vyřezaní svatí … stojíme a pláčeme pro kámoše!