42| Na led(n)ovém bále

Nejsem v dobrém rozmaru. Rozchod s dívkou, konflikt s rodiči a vlezlá, nekonečná zima! I cesta ze školy je nekonečná. Konečně doma! Pádem na válendu zaujímám polohu ležícího střelce. Nechci nikoho vidět, bohužel mi není dopřáno.

Crrrrrrrrr!!! Hroznej zvuk! A nepřestává. Crrrrrrrrr!!! No, tak jo, šourám se ke dveřím, otvírám a vidím? Ex-spolužáka z devítky, spolubojovníka z tanečních … Milana alias Mílu!

„No, to jsou mi hosti! Co tě ke mně, po letech, přivádí?“ nemyslím, že můj hlas zní zvlášť příjemně.

„Ahoj Michale! Co mě k tobě přivádí? Tvůj řidičák, ten mi jaksi ... no, chybí!“

„Hmm, tak to jdeš zbytečně, řidičáky nevyrábím a vlastní nepůjčuju!“

„Nepotřebuji jen řidičák, potřebuji taky řidiče.“

„Aha! Tak to bude zřejmě složitější, pojď dál a povykládej mi to tedy, ale rychle ... celé.“

„Je to jednoduché. V sobotu je ve Žlabech, kde máme chalupu, tancovačka a já Evže slíbil, že tam na ní půjdeme - teda pojedeme.“

 „A co já s tím? Které Evženě? Tak už to vysyp celé, nemám čas,“ pobízím ho kysele. Nemusí vědět, že mám na práci jen spát.

„Jak které: Přece z devítky, se nepamatuješ? Plán je jednoduchej … zítra odpoledne bychom vyjeli…“

„Čím?“

„Naším, teda našich, warťasem.“

„Oni souhlasí?“

„Nemohou – nevědí o tom. Jsou u tety v Ostravě, nechci je rušit a volat jim. Vracejí se v neděli. To budeme dávno doma.“

„Hmm, jseš takovej útlocitnej, já jen aby nás neudali. A dál!“

„Zabydlíme se, zatopíme a půjdeme na zábavu. V sobotu pospíme, uděláme si prima baštu a do večera jsme v pohodě doma!“

„A to vám tam mám dělat jako křoví? To snad sranduješ!“

„Nebudeš, jela by ještě Michala, její kámoška z vedlejší třídy, tu taky musíš znát, drobná brunetka? Copak jsem ti to ještě neříkal?“ směje se Milan, jak mě dostal.

„Ne, neříkal! To podstatné ještě ne! Zatím tu meleš jen samé nesmysly, jak šlohneme vašim auto!“ vztekám se naoko a pokračuji, „a jak si mám po 5 letech pamatovat všechny spolužačky? Je vůbec pěkná? Chodí s někým? Ví o mně? Chce se mnou být … teda jako spát…?“ chrlím otázky, která mne zajímají a jejichž odpovědi rozhodnou o mé účasti na této bláznivé akci.

„Ví o tobě, je právě volná a na rozdíl od tebe si tě pamatuje! A kde budeš spát a s kým ... to už záleží Michale, jen a jen na vás. Jaké si to uděláte, takové to budete mít,“ dobírá si mě Milan. Je na koni – už se ani nesnažím skrývat, že mě to zajímá…

„No dobrá, tak se furt nekřeň a konkretizuj: v kolik a kde sraz, co vzít s sebou atd. Nemám fakt času nazbyt.“

Nazítří se scházíme na parkovišti. Už se začalo stmívat, ta blbá zima snad letos neskončí. Poskládali jsme bágly do velkého kufru velkého auta východoněmecké výroby a poskoky vyrazili směr Hora Kutná! Vstříc tanci a dobrodružství s nádechem erotiky! Nevím, jak se cítí opuštěná Michala sedící kdesi v dáli na zadním sedadle, ale já jako bych cítil, že ze mne už konečně padá ‚porozchodová‘ sklíčenost a vlastně se docela těším na taneční opáčko… však jsem netancoval, snad od parníku?

Milan jako navigátor zklamal, za Kutnou Horou bloudíme jako Jeník s Mařkou. Nakonec díky mé intuici a 4x opakované strategii: pokus – omyl - otočka … jsme se lesem, polem dostali do vesnice zadem, kde rodnou chalupu už dokázal najít i on.

„Páni! To je ale ohromnej barák!“ vyhrknu překvapeně.

„Ale je tu šílená zima!“ konstatuje Evža.

„Řekla bych ještě větší, než venku!“ přidává se Míša.

„Nebojte, děvuchy! Zatopíme a než přijdeme z bálu, bude tu jak v sauně! Svršky budete odhazovat, jak o závod,“ uklidňuje je Milan. 

„Tož tak zatop, já dojdu pro bagáž,“ prohlašuji a zdrhám si na chvíli sednout do ještě vyhřátého vozu.

Po půl hodině se Mílovi podařilo pomocí vlhkých novin, tuhého podpalovače, dřeva a 3 krabiček zápalek vytvořit v kamnech stabilní oheň, zatímco já ve vedlejší místnosti zprovoznil troje zde nalezená elektrická kamínka a z elektroměru tak vytvořil ventilátor. Snad nevyhoříme!

Po převlečení se do společenského, vyrážíme na náměstí, kterému vévodí budova kulturáku ze 70. let. Před vchodem lidí jako máku. Nikdy jsem na podobné akci nebyl a musím říct, že se mi tu líbí. S přibývajícím časem víc a víc: hudba hraje šlágr za šlágrem, občerstvení je za ceny lidové, parketu osvětlení spíše intimní! Míša, na rozdíl ode mne, umí i tančit, má hudební sluch a skvěle mě vede! Jen nevím, zda je nutné končit už v půl 2, ale zavřený bufet, opuštěné podium a neodbytní pořadatelé nám dávají dost jasně najevo, že tanečky už dnes nebudou.

„Tak víte co?“ huláká na pořadatele Milan, anebo jsem to já, „my na vás prostě serem! My si totiž půjdeme zatancovat jinam! My si půjdeme zatancovat do chalupy, tam to v teplíčku ještě pěkně rozjedem! Pojďte holky, tady nám už nenalejou!“

Skvěle naladěni, spárováni jak děcka v jeslích, vstupujeme do chalupy. A tím všechno příjemné na dost dlouhou dobu končí! Nálada, úměrně s teplotou v místnosti, klesá k bodu mrazu! Zjišťujeme, že Milan není pouze nedobrým navigátorem, ale i velmi špatným topičem! Kamna jsou vyhaslá a přímotopy nedokáží vyhřát prostor dále, než do metru.

„No, Mílo! Tak tohle se ti hrubě nepovedlo. Můžeš si bejt jistej, že ze svých svršků jsem ochotna odhodit tak maximálně rukavice a boty! Do postele lezu v bundě a … s Míšou! A o mých vnadách si tak můžeš nechat pouze zdát,“ mrazivým tónem, korespondujícím s teplotou vůkol, pronese Evža svůj monolog … popadne konsternovanou Michalu za ruku a odtáhne ji za sebou do vedlejší místnosti. Prááásk!!! Nechápu, jaktože dveře nevyletěly z pantů!

„Jo, tak to je super zážitek! To jsem si fakt užil,“ dodávám sarkasticky i já. Milan jen nevěřícně čumí do kamen, nechápe, kde se stala chyba, „hej, tak co je s tebou? Vyber kamna, já jdu pro dřevo a zatápíme! Opravdu myslíš, že chci dneska spát s tebou v téhle márnici?“ budím ho k životu!

„Co, cóóó?“ stále moc nevnímá. Dobrá, přitvrdím!

„Jaký co, co? Dáme po kalíšku,“ vytahuji z báglu flašku vnitřního ‚ohřívače‘, „a zatápíme, vyber popel, jdu pro dřevo … až bude teplo, vzbudíme holky! Pokud vůbec v téhle 'klendře' usnou. No tak, jedem, jedém, jedéém!“ hulákám, jak ‚stará máza‘, aby se ten člověk u kamen už konečně probral.

„My už teda rozhodně nikam nejedeme!“ ozývá se z ložnice.

Jo! Tak tahle reakce nás dostala! Smějeme se jako blázni … obrátíme do sebe panáka a vrháme se na kamna … teď už jde o všechno … vítěz bere vše … kdo z koho … vítězství inteligence nad hmotou … hecujeme se ještě mnoha dalšími hláškami! A nakonec opravdu slavíme vítězství! Netrvá ani hodinu a svlékáme svetry! Ve světnici je jakž takž snesitelně. Neříkám, že bych se zrovna potil, ale zřejmě i díky vodce nabývám dojmu, že je tu docela teplo.

„Mílo, už jsou 3 hodiny, jdi zmapovat situaci vedle,“ vybízím kamaráda, kterému se ovšem evidentně nechce.

„A proč tam mám jít zrovna já? Vždyť víš, že to mám u Evži polepený,“ připomíná své topičské fiasko.

„Jasně, ale už zase hoříme! Takže za á: teď to naopak budeš mít dobrý a za bé: kdo by měl jít za svou babou? Ty nebo cizí chlap?“

„Víš co? Půjdem tam oba! Buď to slíznem, nebo budeme za hrdiny,“ přichází s novým nápadem.

„Tak jó, ale fofrem, ať nám to zase nevyhasne.“

Klepu na dveře … nic. Klepám důrazněji a … zase nic. Kruci, že by v té kose fakt usnuly? Anebo už umrzly? Otvírám pomalu dveře, tma je jak v řiti … blížíme se k posteli. Ticho je až podezřelé, čichám čertovinu. A taky jo! Metr před postelí, se holky vztyčí a zavřískají tak mocně, až jsem se lekl a zařval taky! Tím jsem polekal Mílu – a ječíme jako blázni všichni!

„Hele, mládeži, tak jsme si pořvali, to by stačilo, ne?“ zklidňuji posléze situaci, „dívky naše milené, máme pro vás velmi dobrou zprávu: vedlejší místnost je vytopena!“

„Jakože vodou?“ přihodí si Michala.

„Těsně vedle – vodkou,“ směju se.

„A taky trochu kamnama,“ přihazuje Míla.

„Říká se kamny, zlato. A co jako, že jste zatopili. To jste slíbili už při příjezdu, ne?“ rejpne si i Evža.

„Tak aby bylo jasno,“ vstupuji do diskuze, „nějakej blbec zavřel při odjezdu komín, kamna neměla tah, což jsme nemohli tušit. Ale mákli jsme si a vedle je jako v sauně … takže vám nabízíme vnější i vnitřní ohřev. Pokud tu chcete mrznout, bránit vám nemůžeme. Ale zejtra máte rýmu jak trám. Takže? Evžo, Míšo?“

„Ale no jo, však už se hrabu,“ zamrmlá pod nos Evžena a já pomáhám na nohy Mišce. Dostávám nápad! Pod oknem stojí ohromný, klasický ušák. Dotlačím jej ke kamnům a než dorazí, o kamnech stále ještě diskutující, manželata, sedíme schoulení v ušáku a naléváme si druhou rundu. ‚Domácí‘ nás trumfli a ke kamnům přitáhli rovnou kanape!

„Tak na co?“ ptá se Milan.

„Na teplo!“ odpovídají dvojhlasně dívky.

„Na lásku!“ dodávám já.

A … pak už není čím připíjet. A vlastně ani není třeba. Milan s Evžou se zachumlali do deky u kamen a my přeběhli do jemně vyhřáté ložnice. Přímotopy se snažily, vodka se snažila … i my jsme se snažili – vyrobit nějaké to teplo...