40| Trable s pubertou!

Mirek Černý a jeho geniální ... spíš říkanka, než písnička „Zatím co ty spíš“. Jo, tak tady smekám, funguje u mé první (24 let) i u druhé (8 let) dcery! 100%, vždy mě rozbrečí. Takže povídka pro všechny táty, co ty trable zažili..

Po třech dnech volna nastupuji do služby! Čím delší volno, tím méně se mi do práce chce! Kolega Štěpán dnes také není v pohodě! Jindy vysmátý, fórek za fórkem – dnes protivný jak činže! Minulý týden se zařekl, že už pít nebude – prý se dostává do let, kdy tělo odbourává alkohol pomaleji … a je mu tedy déle blbě.

„Čau Štěpánku! Cos zase slavil? To ti závazek nepít … moc dlouho nevydržel. Ti bylo beze mne tak smutno?“ snažím se ho rozveselit. Absolutně mimo! Moci jeho pohled zabíjet, kácím se k zemi! Brzdím. V průběhu dopoledne se opakuje minimálně 3x tato scéna…

„Michale…! Něco se stalo, ale strašného! Musím ti to říct.“

„Tak se svěř Štěpo, svěřená bolest = prý poloviční bolest,“ snažím se ho povzbudit. Jenže chvíli na to prohlásí, že mně teda rozhodně nic neřekne a se svými problémy se nebude kdekomu svěřovat.  Načež se zasmuší, půl hodiny se trápí, dumá a drmolí cosi o hadovi na prsou, či dýce v zádech. Slova o dýce mně připomněla starej fór: ‚Chlápek s kudlou v břiše se z posledních sil doplazí krátce po čtvrté hodině odpolední na chirurgii. Jenže pozdě, je už zavřeno! Tak mu sestra vytáhne nůž z břicha a zapíchne jej do oka s tím, že na očním mají do pěti!‘

Ani tento fórek nezabral, jdu do kantýny. Jenže ani po návratu se Štěpánův stav evidentně nelepší: vzteká se, mlčí, pak se vzteká do mobilu … poté je zas skleslý a čumí do ‚blba‘. No to je šichta! Zkusím to ještě jednou – naposled…

„Kurňa, chlape, tak už to vysyp! Co se stalo tak strašného? Přišel jsi o dědictví, žena má jiného, zdravotní trable či dcera chodí s běžencem? Tak vo co go?“ jsem drsnější, než bych chtěl, ale to je záměr. Potřebuji, aby se ten tvrdý chlap, už konečně sebral! Na pláč tu máme jiné kolegy! Třeba mě.

„Ty, Míšo, já ti to teda řeknu, protože mě to strašně sere, ale jestli někomu něco pískneš, tak tě fakt zabiju!“ najednou nevím, zda to vůbec chci slyšet … ale již není cesty zpět.

„Michale, ty přece víš, že jsem rodinnej typ (no jasně!), že jsem dobrák od kosti (no jistě!), že bych se pro ženu a především pro holku i rozkrájel (samozřejmě, to všichni dobře víme!) – a řekni: co jsem za to požadoval? Skoro nic!“ (tak tím si už zase nejsem tak úplně jistý!)

„Chtěl jsem za to jen čestné jednání, pravdomluvnost, slušnost, upřímnost, poctivost, učenlivost, vstřícnost …“ (dost, dost – to už stačí!)

„Chtěl jsem být s holkou kamarád (to nejde, k čemu by pak byly maminky?), bral jsem ji do kroužků, na sport…“ (někdo na to není!)

„Brával jsem je – ženu i holku, na výlety, na koncerty, na dovolenou k moři (to je chvályhodné!), dostávala, kolik potřebovala (je to ale dobře?), má mobil, tablet, počítač…“ (zřejmě nejnovější verze?)

„Dcera má svůj pokoj (to je príma!), volnost pohybu, mohla si kámošky vodit domů, přespat u nich… (jistě po domluvě, že?) … tak proč? Proč mi to udělala? Řekni mi proč?“ a až teď jsem se docela polekal: že by učinila Štěpána opravdu v blízké době dědečkem?

„Počkej, Štěpáne, chceš mi snad naznačit, že čekáte malé ‚bejbátko‘?“ chci si ujasnit situaci. Konečně kolegy dnešní chování by na to ukazovalo. To musím uznat – by bylo fakt na zabití!

„Ježíš! Si magor? Ještě toho trochu!“ děsí se Štěpán.

„Tak co máte za kardinální problém?“

„No, neodhlásila se z pošty!“

„Hmm … a to je hřích?“ nechápu nic.

„Přečetl jsem si, co psala,“ dí dcery otec.

„Jó, tak to je trestný čin – porušení listovního tajemství!“

„Jdi do prdele!“

„S horní sazbou do 3 let – paragraf ti najdu!“

„Chráním dceru!“ namítne.

„Jak se to projevuje?“ zajímám se.

„Chystala se na mejdan?“

„Věděli jste o tom?“

„Jak se to vezme. Měla jít na noc ke kámošce, co známe!“

„Tak v čem je problém?“

„Byla to jiná kámoška!“

„Co neznáte?“

„Co kouří, pije a možná i fetuje! Co má 20 letého bráchu a ten stejně staré kámoše! Chápeš to? Měla donést zápisné: vodku a cigarety! Myslíš si, že by pak hráli jen karty nebo domino?“ ptá se mě jízlivě Štěpán.

„To asi ne, vidím to spíš na tu flašku…“ přikláním se k jeho verzi.

„A jak by to pokračovalo?“ další nepříjemná otázka.

„Bejt mi 20 a hrát flašku s 14 letými děvčaty, tak … jo, máš pravdu, to by dopadlo asi blbě!“

„A nejhorší je, že mi lhala!“

„Tak to zase ne Štěpo, to ti prostě říci nemohla, buď soudný, vašim bys to taky neřek. Ale víš, co mohla, když si nevěděla rady?“

„Ne!“

„Mohla nechat ‚schválně‘ otevřenou poštu a doufat, že na to přijdeš a zasáhneš!“ rozvíjím nepravděpodobnou, ale ne nemožnou variantu. Třeba se jí tam ani nechtělo, ale nemohla se shodit v partě. Sám víš, že parta je vůči vyčnívajícím nemilosrdná. Co myslíš?“

„Pokračuj!“ vybídne mě Štěpán bez viditelných emocí. Pokud nepočítám v dlani přelomenou propisku.

„Hlavně buď v klidu a uprav si přísloví: ‚3x měř a raději dnes nic neřež!‘ Ona je tvůj klon, je to nejbližší, co na světě máš! I kdyby šla tajně na mejdan, i kdyby se tam opila a zfetovala, i kdyby souložila a otěhotněla … vždy to bude kus tebe, kus tvého já! Nemůže být jiná!“

„A v každém případě tě potřebuje! Ne, ona nepotřebuje zmlátit, nepotřebuje zasypat horou výčitek! Nepotřebuje ani pohladit, polaskat – na to má maminku. Ona potřebuje vědět, že za ní stojíš! Že i kdyby šlápla vedle, což není tak jisté … že má v tobě oporu, že nejsi jen nemilosrdný soudce, který umí jen trestat. Potřebuje vědět, že za ní stojíš nejen v době pohody, ale i v plískanici, v okamžiku, kdy jí není dobře – a to jí zrovna teď není. Uvědom si, že ji parta možná odvrhne!“

Štěpán mlčí. Co jsem to ještě chtěl? Jo, lhaní!

„A to lhaní? Neříkám, že ji za to máš snad chválit, ale je blbost kvůli malému prohřešku zničit vše hezké, co jste spolu prožili: ‚Nevylij s vaničkou i dítě!‘. Jsi silný, ale buď milosrdný, spravedlivý … a hlavně buď vlídný. Nezapomeň, že soudíš-li dceru … tak soudíš sám sebe! Sám se můžeš odsoudit do samoty a zatracení. Když ne hned, tak za rok, za 3 nebo za 5 let…“ zmlkl jsem. Očekávám výhrady, protesty – jenže ony nepřichází. Že bych ho uspal?

Tak ne, otáčí se ke mně a čeká. Což jsem neřekl už dost? Bůh snad ví, co se mu honí hlavou. Hlavou otce, který se do dnešního rána domníval, že je otcem dítěte, 14 leté dcery. Dcery, pro kterou chce to nejlepší! Neuvědomil si však, že už je otcem osobnosti – 14 letého partnera, ze kterého vyroste slušný člověk jen tehdy, pokud s ním bude slušně jednáno! Tak to dokončím…

„A ta malá lež? Nedramatizujme to! Kdo z nás nezalhal rodičům, kdo nelže ženě, kolegům, kdo nelže sám sobě? Neplatí díky Bohu, že kdo lže, ten krade. Spíš platí tvrzení, že lže, kdo se bojí. Kdo je sám. Domluvil jsem!“

Což už ten člověk nikdy nepromluví? Nebo mně rovnou odkrágluje? Vstává … podává mi pravici a mocně s ní potřese.

„Michale, děkuji ti! Děkuji ti za sebe … i za ni!“ řekl a odešel hlavu. A já bych přísahal, že to byla slza, co se zalesklo v jeho chlapské tváři. Nevím proč, ale mám dobrý pocit i ze sebe. Jenže budu ho ale mít i za 6 let? Až zjistím, že se moje nejmladší tajně chystá na mejdan? Kdo ví? A kdo mi do duše promluví? Možná hrdý dědeček Štěpán?!