34| Jak jsem (ne)vybouchnul!

Námět dodal kamarád, který do Bruselu služebně opravdu jezdí. Tentokrát měl ... naštěstí štěstí. Povídku věnuji těm, kteří toho dne ... naneštěstí štěstí neměli... 

Sakra, sakra, sakra! Jsem v časovém presu: v práci fofry, doma fofry, ve sboru nestíhám. Po náladě mám už od ranní porady … příští týden zase letím (mimořádně za kolegu) do ‚bruslí‘ ... rozuměj: do Bruselu. Vadí mi to, protože jsem konečně uhnal Janinu z našeho gospelového sboru Po dvou letech snahy Janka konečně zabrala a … přijala mé pozvání do kina! Ale chodí jen na české filmy! Hm, na ty zase nechodím já … ale to dám. Vlastně nedám, když musím do bruslí. To je život!

Druhý den potvrzeno - služebka platí! Zkoušel jsem ji směnit, ale marně. Kolegu Václava jsem už měl nalomeného, jenže jak zjistil, že je v telce fotbal, tak mě stopnul! Balím a řeším dilema: letět už v pondělí, přespat v hotelu a jít na komisi ráno odpočatý? Pro sichr si ještě jednou zkontroluji propozice ... to sedí: 22. 3. 2016, v 09:30 a.m. Anebo to mám vzít na otočku? Přistání je v 8:20, takže odbavení díky EU VIP card stíhám! A odpoledne domů! To bych stihl ve středu i kino s Janinkou! Raději jí ještě brnknu…

… tak zase smůla! Má horečku, je jí blbě a … odešel jí hlas!  Cpe do sebe paraleny, potí se a je naštvaná, že o víkendu nemůže na benefici v Benešově. Na randění se mnou nemá nejmenší náladu! Takže je rozhodnuto, letím v pondělí. Třeba potkám na hotelu tu pěknou recepční z Polska, Agnieszku – príma se mi s ní povídá, ovšem anglicky! Ač z Krnova … na polštinu nemám hubu!

Ale jo, svět je přece jenom príma! Rozvaluji se v široké klubovce bruselského ‚rodinného‘ hotýlku a usrkávám mojito. Jedním okem sleduji závěrečné minuty jakéhosi fotbalového mače v tv … a druhým obsluhující Ágnes! Po třetím mojitu jsem se konečně osmělil! Představil se a její mateřštinou se optal, zda by se mnou po službě chvíli neposeděla! Zřejmě jsem ji svým přízvukem tak šokoval, že neodmítla…

„Petře, díky za pozvání, ale jsem utahaná, jak malá zebra! A zítra začínám už v 5 hodin! Nechce se mi na těch pár hodin ani jet domů. Takže jestli chceš se mnou opravdu být … tak mě nech u sebe přespat! Ale myslím tím jen přespat – se sexem nepočítej! A taky se nezlob, jak usnu dříve, než si vyčistíš zuby. Nabídka – nic moc, co? Bereš ji?“ Vzal jsem ji! Usnula opravdu hned … ale to mně nevadilo! Na mě je to i tak zběsilé tempo! Je fajn nespat sám.

Ráno  jsem byl v pokoji už sám. Že se mi ale jen nezdála, dokazuje ‚polibek‘ vyvedený rtěnkou na zrcadle. Druhý ke mně doplachtil vzduchem, když jsem míjel recepci. Pomalu si vychutnávám sousta skvělé snídaně: střídavě sleduji cvrkot na recepci a belgické, televizní ‚dobré ráno‘… Jenže … co je? Co se to děje? Televize přerušuje vysílání…

… a už naskakují šílené obrázky zdevastovaného bruselského letiště, kde před chvílí vybuchla bomba! SAKRA!! Kdy před chvílí, v kolik přesně? Už to běží dole v titulcích – takže v 7:55! No, tak to je o chlup! Kdybych letěl až dnes, tak bych sice nevybouchl, ale také nestihl komisi. Kolik je? 8:40? Raději půjdu, všude budou kontroly, cesta se zřejmě protáhne. Nerad chodím pozdě. Pojedu metrem, tam k žádnému zdržení nemůže dojít!

9:03 - nastupuji do svého oblíbeného, prostředního vagonu a počítám, zda stíhám … cesta trvá 18 minut.

9:19 - příští stanici vystupuji, je to v cajku, z metra to mám do baráku stěží 20 metrů – ještě stihnu kávu! V duchu si přehrávám prožitou noc a moc se těším na tu dnešní. Anna končí v pět, to už budu dávno zpět. Půjdeme do kina. Naštěstí nemusí jen polské filmy, nevadí jí ani české – mám se nechat překvapit! Kámoš Michal, skeptik z Ostravy říká, že se člověk nemá na nic těšit a hlavně nic plánovat! Zákon schválnosti prý funguje 100% - proto plánovaná akce nemůže vyjít. Pché, babské kecy! Já se těším už týden ... a všechno mi vychází: Jana v Praze, Anna v Bruselu, život je náhodou moc príma!

9:21 - vlak vjíždí do stanice Maelbeek; vstávám, jdu ke dveřím, v cestě mi stojí nějakej Arab – zřejmě běženec; už i tady jich je plno! Kruci, copak mi neuhneš … v tom se ozve ohlušující rána, vyšlehne záblesk, jako kdyby vybouchlo snad samo slunce … a pak už nic … černo! Vypnutá obrazovka…

****

Dnes už podruhé přerušuje televize řádné vysílání a po ní všechny televize evropských a civilizovaných mimoevropských zemí: běží titulky, na obrazovce se míhají záchranáři, policisté, politici! Brusel dnes zažil již druhý teroristický útok! Sebevražedný útočník arabského původu se vyhodil do povětří ve stanici metra Maelbeek, nacházející se ve vládní čtvrti v centru města … útočníka lokalizovali v prostředním vagonu … ztráty na životech se stále jen odhadují … podle neověřených informací zahynul i jeden Čech …

****

Je úterý 22. 3., 6:30! Pražskou garsonkou se rozléhá budící melodie mobilu. Opravdu se mi nechce vstávat. Ještě, že se Václav pohádal se ženou a nakonec si se mnou ten Brusel vyměnil! Letí na otočku, za hodinu přistává. Úkony ranního rituálu konám sice automaticky … ale dnes jaksi zpomaleně. Žvýkám předvčerejší gumovej rohlík a marně vymýšlím výmluvu, proč jdu pozdě … když televize náhle přerušuje živé vysílání a informuje o pumovém atentátu na bruselském letišti! A do prdele! Podlomila se mi kolena! Kontroluji čas útoku … ne, Václavovo letadlo tam ještě není, ale bylo to blízko, zatraceně blízko! Zapomínám na čas, hltám zprávy, pouštím počítač! Už vím, že mi dnes můj pozdní příchod projde, ale netuším, že do práce nedorazím vůbec! Po zprávě o druhém útoku, o útoku v metru, o útoku v mé stanici, v mém vagonu a v mém čase se mi udělá zle! Zvracím … volám do kanceláře … beru si dovolenou. Potom i brufen … jdu si lehnout, chci spát, chci prospat den … možná i noc. Ať už je zítra! Jenže … bude snad zítra líp?