Přemýšlím, zda nazvat dnešní text pro dcerku ... pohádkou? V pohádkách zvítězí dobro - v mém příběhu není vítězů. Právě pohádky jsou plné zla, úskoků a krutosti, které dobro nakonec porazí. Tak jo, zůstanu u varianty: "pohádka".
"Dnes už píše skoro každý," říká chlápek, co s námi bydlí. Říká každý ... tedy i každá? Tak to můžeme zkusit kliďánko i my! Přece by nelhal ... ten náš chlapík: co nás krmí, pouští nám vzduch, mění vodu a jako bůh rozhoduje, kdy máme noc a kdy den. Teda měl by to dělat, ale občas na to kašle...“
„Občas? Co mu lezeš pod žábra? Kašle na nás skoro furt, zvlášť poslední dobou. Nejsme plyšáci - i my máme své mokré potřeby! Nebuď měkká a nabonzuj ho, pořádně!“
„Nojo, Danie! Pruhy na zádech a místo mozku? Asi taky pruh! Spíš proužek. Já chlapíka nabonzuju ... a zítra jsem bez vzduchu (nebo na vzduchu)? Nejsem blbá – jsem krásná a oranžová! Nebejt mě a mých tří sester, tak je chlapíkovo akvárko nudné a šedé. Kromě čtyř ... vlastně dnes už jen tří Danií, tu s námi bydlí párek Ancytrusů - s nima je tedy "zábava"! Jsou absolutně nepřizpůsobiví: přes den spí a v noci dělaj brajgl: ryjou ve dně, bublaj ... kalí vodu. Bydlej v tunelu pod kamenem – nikoho tam nepustí. Jednou měli mladý... no to vám byla dobrota! Staří si je zprvu hlídali, to zas jó ... ale neuhlídali. Nakonec to i tatík vzdal a pošmákl si s námi! Hlad je svinstvo. Když se chlápek vykašle na krmení, tak není dobré být v akvárku posledním článkem. My ryby, jsme taky pěkné svině (to není jen výsadou lidiček), klidně sežereme tu nejslabší! Onehdá se jedna Danie šprajcla za filtrem, ocas jí to vcuclo dovnitř, nemohla se ani hnout! Kdo si myslí, že jí ostatní pomohly – tak je ještě blbější, než ta Danie!“
„Poslouchej, nezdá se ti, že žvaníš nějak dlouho ... a samé ryboviny! Chtěly jsme snad psát o chlápkovi a té jeho rybičce, ne?“
„Víš co? Tak si to napiš sama, když si tak chytrá! Žádná učená ještě z rybníka nevypadla, dělám to poprvé, ne? A taky ... ať není všechno jenom na mně, že. Jen pojď pokračovat, ségra!“
„Cóóo? Ségra? Jsem kluk ... koukám, že už taky hlady šilháš – cožpak nevidíš mé zbarvení? A dlouhý ocas? Že nás nerozezná chlápek … to už jsem rozplaval, ale že ani ty? Ale máš pravdu, taky mohu přispět svou troškou do vody, že?!"
"Tak k našemu chlápkovi. Nevím, proč nás vůbec má, když se o nás nezajímá. Spadlej teploměr ho nechává klidným ... už od vánoc. A to máme za dveřmi velikonoce! Jo, tak dlouho už nám neměnil vodu. I když ... zrovna tady bych na zvýšení jeho aktivity moc nebazíroval (to je těžké slovo - jsem asi fakt dobrej). Co jsem to chtěl … už vím ... vody výměna. To je docela stres! Skoro vždycky to jedna z nás odse…! Jak říkají lidičky: 'Raději vyhořet, než se stěhovat!' Tak toho hoření bych se zasejc tolik nebál, ale výměna vody – to je vlastně dvojí stěhování. Brrr, až mě otřáslo šupinami!"
"Jo, a aby bylo jasno: ségra kecá! Nejhezčí v akvárku jsem samozřejmě já - to je snad jasné! V přírodě je sameček vždy hezčí … jen u lidiček je to jinak! Ono se darmo neříká: 'Jinej rybník – jinej vkus.' Ale za sebe mohu říci, že se mi líbí více chlápkovy samičky, než on. Ale možná jsem na něj naštvanej kvůlivá té jeho ne/péči – sociálku na něj, teda spíš ty ... ochránce přírody, že?“
„Tak k věci pane Čichavec, k věci! Už svítá, chceme s mamkou zaplout pod kameny!“ zabručí pod vousy Ancytrus.
„No jo furt, to je nějaký buzerace... tak ty jeho samičky byly 3! Možná víc, ale do víc neumím počítat. Ta nejmenší je malinká, má nás ráda a vždy nás nakrmí ... ona na nás tedy nešetří!“
„Nojo, minule tím žrádlem zkalila vodu. Chlápek ji pak narychlo měnil - to byly fofry!“
„Však měl recht, vždyť se v tom hnusu ani nedalo plavat ... a dusilo to!“
„Vy, Čichavci máte furt něco: teplá voda nebo zase studená, žádný žrádlo nebo je ho moc tak, až vás to dusí... Nám to nevadilo, že mamko? Jsme se konečně jednou měli jako prasata v žitě ... chci říci, jak ryby ve vodě. Ale pohněte už s tím psaním, nehodláme bejt kvůli vašim literárním ambicím celý den vzhůru. K věci...!“
„Vždyť jó ... tak malá tu chodí asi 3x do měsíce. Nakrmí nás, sedne si vedle nás ke stolu a čučí do té černé škatule: A čučí, dokud se chlápek nevzbudí. To ji pak zažene do pelechu malou a k bedně si sedne sám! A klape... až do rána. Někdy ... no, vlastně pokaždé, u toho usne! I několikrát ... To vám klepe čím dál pomaleji, pak skloní hlavu a … z ruky mu vyklouzne myš. Po chvíli se chlápek vzbudí a diví se: cože si to tam naťukal? Není spokojenej ... tak začne písmena mazat. Občas usne i u toho mazání. To se potom diví ještě víc ... že tam nemá nic."
"Jak malá vstane, odpadne zas chlápek ... a tak to mají furt do kola. Vlastně nuda. Jó, to když sem chodila velká samička, to bylo príma! Proč? Byla taky moc hodná: nakrmila nás i chlápka, z černý bedny zazněla muzika (jo - vibrace cítíme, ty jóóó) a pak bylo kino!“
„Dost už toho bylo, mamko, plavem domů.“
„Vydržte, už to bude … no tak hudba se linula z bedýnky a chlápek se samičkou zapluli do pelechu…“
„No, pod kámen, tomu rozumíme,“ utrousí už notně nervózní Ancytrusová.
„Houby kámen, pod deku zalehli a ... rozhodně nespali! Aspoň ne hned!“
„Tak co asi tak dělali pod těmi kameny – dekami, he?“
„No … jak to říci? Asi takhle, oni se vlastně o sebe třeli! A taky porůznu okusovali. To vám bylo moc hezké, že ségry!?" všeobecný souhlas se rozbublal akváriem.
"Jenže nic netrvá věčně. Jednou nás samička nakrmila, chlapíka už ne, pak se pohádali a ... od té doby je tady ticho! Chlápek tu zůstal sám a my máme po kinu, po tření i erotice! Hmm, stojí to tu za čichavců lejno! Chlápek chodí domů čím dál později, ani nerozsvítí, flákne sebou oblečenej do pelechu – a na nás samozřejmě kašle. Kámoška už hlady ohryzala kytku – umělou! Fakt je, že nespí dlouho (chlápek, ne kámoška), za 2 hoďky vstane a je zase čilý jako rybka!“
„He, to se ti brácho, povedlo! Taková slovní hříčka. Jenže, to už se ten den s krmením můžeme rozloučit – prý nás nechce budit. Přitom máme stejnej hlad jako on ... a ještě větší chuť! V tom jsme s lidičkami na tom stejně!
„Jéje, chlápek dnes přišel domů za světla, hurá holky, bude jídlo! Budeme mít vánoce!“
„To je dost blbej příměr! Možná přijde malá samička. Nebo snad velká? Takže se nakonec dneska přece jen najíme! No řekněte ségry, není ten náš rybí život nakonec krásný? Já to naše povídání snad raději přepíšu. Co myslíte, Ancytrusovi? Haló, kde jste?"
Doslov I. Dnes jsem z práce spěchal ... dcera má svátek, pozval jsem ji na zmrzlinový pohár a karetní turnaj, možná i přespí. Sakra, to akvárko je už zase neprůhledné. Mám pocit, že nedělám nic jiného, než ho čistím. Zítra jim vyměním vodu.
Doslov II. Zítra: jo, když je čistá voda, tak je pohled do akvária moc hezký ... takový uklidňující. Jenom netuším, kam mi zmizel ten oranžovej sameček? Že bych ho nakonec vysál? Smůla - nejhezčí rybka!
