28| Diagnóza: skleróza!

Ano, mám tucha, že skleróza je civilizační nemoc. I když ji za nemoc nepovažujeme, prý se na ni v Americe dává důchod. U nás se spíš bavíme humornými historkami, které přináší. Jeden takový jsem odchytil i v naší hospodě...

Dva u stolu sedící muži ve věku plus mínus 40, nazvěme je třeba Petrem a Pavlem, mají na lístku po třech čárkách a vedou následující rozhovor...

Petr: „Komu furt píšeš, Pavlas? Přestaň už s tím v hospodě a vůbec, popojedem!“ zavelí a zvedá půllitr zlatavého moku k ústům: „Na zdraví!“

Pavel: „Co? … Jo, jo – vždyť už končím… Tak na zdraví!“ třísknou sklenice o sebe a posléze i o stůl.

„Ptal jsem se, komu jsi psal?“ opakuje mírně nakvašeně Petr svoji otázku.

Pavel: „Hmm? Nóóo, přece Bergmanový.“

„A jó.“ … „Komu, že to?“ je trochu mimo Petr.

„Cóóo? Co komu?“ zase nechápe Pavel.

Petr: „No, furt nevím, komus to psal?“

Pavel: „Vždyť říkám, Bergmanový, spolužačce, naší!“

„A jó…“ vypadá už konečně Petr spokojeně, když se mu dostává žádané informace. Ne nadlouho.„Počkej, čí spolužačce? Já žádnou Bergmanovou neznám.“

Pavel: „Jak neznáš, znáš! Ze sedmičky přece!“

Petr: „Jóó, ze sedmičky?“ … a po chvíli pauzy, „jenže vole sorry, ale já ji fakt neznám, ani ze sedmičky, ani z vosmičky!“ snaží se o vtip Petr.

„Chceš mi tvrdit, že neznáš Bergmanovou? Vždyť jste spolu chodili!“ trumfuje ho Pavel.

Petr: „Chodili? Hmm, tak jóó.“ Petr je evidentně mimo a na vzpamatovanou vychlemtá půl sklenice na jeden zátah.

Pavel: „Tak co? Už sis vzpomněl?“ popíchne ho poté kámoš.

Petr: „Na co vole? Tož popojedem, ne?“

„Na Bergmanku, vo čem se tu asi tak bavíme?“ nechápe Pavel Petrovu ztrátu paměti.

Petr: „A kdo to je?“

Dělá si kozy nebo je tak sklerotickej? dumá stále Pavel a upřímně odpovídá: „Spolužačka, naše. Ze sedmičky!“

Petr: „Tu neznám.“

Pavel: „Bóže, Bergmanová! Lenka! Chodil jsi s ní taky – asi týden!“

Petr: „Jo, Lenka? Tak tu znám, proč to neřekneš dřív? Jen tu Bergmanovou neznám!“

Pavel: „Jak neznáš? Lenku znáš a Bergmanku ne? Vždyť je to jedna a ta samá baba!“

Petr: „Fakt? Tak proč ji neznám?“

Pavel: „ Znáš ji! Ale asi nejspíš pod jejím jménem za svobodna, ne?“

Petr: „No to asi jo! Tak proč to neřekneš hned, ty vypitej mozku! A jak se teda jmenovala za mlada, he?“

„Bejt tebou, nepoužívám cizí slova… Jenže, jak se jmenovala? To je dobrá otázka. Si nemohu teď zrovna vzpomenout… ne, dobrý, už to mám: Pidichová! Pidichová se jmenovala, to je jasný, ne?“ rozzáří se Pavel, on teda sklerózu rozhodně nemá, on ne!

Petr: „A jóóo! Dobrý, dáme ještě jedno, ne?“

Pavel: „Dáme… ale… kolik je už vůbec hodin?“

… po upití z nové várky se Petr zamyslí a vzdychne: „Pavle, víš, co je divný? Že já si nepamatuji ani na Bergmanovou ani na Pidichovou!“

Pavel: „To snad není možný! Ty to máš v tý mozkovně už vymatlaný! Kolik je teda hodin?“

Petr: „Nevím, nenosím hodinky. A nemoh bys mi ji aspoň trochu přiblížit?“

Pavel: „Jak přiblížit? Normální holka … tmavší blond, furt nosila zelený svetr – jsme si z ní dělali srandu, měla na něm vyšitý nějaký jeleny nebo soby! Na mobilu máš hodiny.“

Petr: „Mobil jsem ztratil, ale je něco před sedmou, vedle ještě nejde televize,“ vyřešil časovou problematiku Petr a hned se vrací k dnes oblíbenému tématu: „Hele, a ten svetr, tý Bergmanky, ten svetr byl na knoflíky?“

Pavel: „Zelenej byl!“

„ A knoflíky?“ nedá se Petr odbýt.

Pavel: „Copak já vím? Ale jo, asi jo!“

„Tak to si ji asi pamatuju! Jásá Petr. A jak, že se teď teda jmenuje Pidichová? Hofmanová?“

Pavel: „Pane vrchní, kolik je prosím, hodin? Cože? Už devět? Já padám. Bergmanová se jmenuje, vole! Horská žena!

Petr: „Já si dám ještě jedno!“

Pavel: „Já teda už ne, musím domů – žena přijde z odpolední, musím jí připravit večeři a vyvenčit psa. To by bylo zase řečí, kdybych to nestihnul!“

Petr: „Koukám kamaráde, že jsi pěkně pod pantoflem! Stálo Ti to za to? Se ženit?“

„Ale jo, není to zase tak špatný: mám vypráno, uklizeno, když uvařím, tak i pusu dostanu, večer dáme vínko a … no… však víš!“ ospravedlňuje svou volbu Pavel.

„Popravdě ani nevím! Ženit se už nebudu a vo ženskou buzeraci nestojím. Ostatně mám maminku!“ vyzdvihuje svůj stav svobodného mládence Petr.

Pavel: „Tak já už fakt půjdu…“

Petr: „No, zdržovat Tě nebudu, ženáči. Nevezmu si Tě na svědomí! A co ta Bergmanová, ta už dnes asi taky nepřijde, co?“

Pavel: „Jak se to vezme, sem určitě ne, ale psala, ať si pohnu s večeří, že jde dřív z práce.“

„A co nám je po její večeři?“ vykulí Petr oči.

Pavel: „No, tobě nic, ale já už musím! Tak se měj! A někdy si zavoláme, dáme žejdlík, platí? Tady máš vizitku, ozvi se!"  

„Tak ahoj! Zavolám! 100procentně… jen co si pořídím mobil. Nazdar!“ hlasitě se loučí Petr, který po Pavlově odchodu viditelně posmutní. Zřejmě si uvědomí hořkou pravdu, že nový mobil si asi hned tak nepořídí a ještě jednou, už pro sebe si povzdechne: „No nazdar!“

Dopije šesté pivo a počne si prohlížet na ubruse ležící kámošovu vizitku… když náhle vytřeští oči! Odhodí vizitku a pomalým, opileckým krokem se rozbíhá ke dveřím.

Zvědavost mi nedá, zvedám ze země vizitku a také já jsem po přečtení textu značně překvapen. Proč? Čtu: Pavel Bergmann, finanční poradce, k dispozici 24 hodin! Volejte na ………..