23| Kanadský žertík ... část 2.

Shrnutí předchozího děje: na autogramiádě své prvotiny autor, po 30 letech, potkává svou dávnou lásku. Než si s ní však stačí promluvit, odejde. Po týdnu čekání se mu ozve a domluví si s ním schůzku ve Zlíně! Proč právě tam...

… o 6 dní později …

Zlín neleží zrovna na hlavní trati, což se dá poznat i podle opotřebovanosti vagonů národního dopravce. „Pendolíno“ sem netrefí a nejezdí tu ani žlutý, ba ani černý vlak soukromých subjektů. Ostatně Zlín neleží na žádné trati! Z Otrokovic sem vede pouze jednokolejná odbočka, skoro vlečka. A ve Zlíně? 2 stanice za městem, ve Vizovicích koleje končí.

 „Zlín, hlavní ... chtěl jste vystupovat mladý pane!“ Ano, to oslovení paní průvodčí, tak v mém věku, patří opravdu mně! Sympatická paní. Trochu jsem se v „kozišuku“, tedy motorovému vozu řady 810, nejrozšířenějšímu to „vlaku“ na našich kolejích, zamyslel a ani mě nenapadlo, že ten malý nádražní domek je mým cílem, tedy nádražím krajského města. Nuž dobrá, pohled na hodinky mi poskytuje informaci, že do schůzky mi zbývají ještě dvě hodiny – volba je jasná: zajdu na náměstí něco pojíst. No jasná - zase ne tak moc. Mám podpořit domácí kapitál nebo nadnárodní společnost? Hamburgra ve stánku na ulici nebo v teple a sedě v „mekáči“? Vyhrávají záchodky v „meku“ a ovocná taštička za dvacku. Jsem prodejná děvka a také se tak cítím. Poté jdu do parku, k divadlu to mám zhruba 10 minut volné chůze, takže mám přesně 75 minut "frajzajtu", jak by nezapomněl dodat po maturitě emigrující můj kamarád Jarda, vlastně sorry, dnes už jen Jerry. I jeho jsem viděl, snad po 20 letech! Minulý týden na třídním srazu. "Dobří holubi se vracejí". Usedám na lavičku, kšilt vražený hluboko do čela a již rozvíjím své představy na plné obrátky: pohled – úsměv – objetí – polibek – dlouhý polibek – káva – pohár – víno?  A pak? Penzion, motel, hotel návrat do minulosti?

„Halóó, pane! Probuďte se konečně!“ Otvírám oči a sedám si. Co se děje? Copak, copak jsem snad usnul? A komupak to vděčím za přerušení snu právě v nejlepším?

Přede mnou stojí pohledná blondýna a ptá se: „Je vám zle? Tady ale nemůžete spát.“ Záhy jsem probuzen dokonale: buzení blondýnkou, oděnou v uniformě městské policie a několikaminutový rozhovor s ní mě stojí 60 Kč. Prý za „buzení pohoršení“ na veřejnosti. Nebýt těch zpropadených kamer, věřím si, že bych to "ukecal na domluvu". Kolik je vlastně hodin? Jejda! 15:45! Ještě, že mě vzbudila! Rychle vstávám a beru směr: divadlo. Poklusem. Teda poklusem - individuálně upraveným indiánským během: 50 metrů poklusem, zbytek pak už jen zrychlenou chůzí.

Ale jo, paměť mě ještě slouží. Městské divadlo nacházím opravdu za rohem, jenže kde je kavárna? Nerad se ptám kolemjdoucích, ale už mě tlačí čas. Jenže paní netuší, ani to, že stojí před divadlem, natož kdepak tu je kavárna. A mladej klučina na bruslích? Ten mě posílá na náměstí – tam je kaváren několik, jedna bude jistě i taa divadelní, tvrdí sebejistě, že mě málem zviklal.  Ještě to zkusím v trafice … a boduju! Kavárna je ve svahu za rohem. Dorážím tam 3 minuty po… ale vypadá to, že tu jsem přece jen první. Kam si sednu? Tož vzadu v rohu, pod pergolou je hezké místečko. U vedlejšího stolu sedí elegantní dáma v květovaných šatech... Aha! Tak nejsem první – ona dáma je totiž ONA! Má, teda samozřejmě kdysi má, milovaná Petra. Zvedla oči od jídelního lístku a tváří se jí mihl tajemný nebo možná pobavený úsměv. Přicházím k ní, podává mi ruku… Hm, tak polibek na uvítání asi nebude: „Ahoj Peťko, nečekáš tu dlouho, že ne?“ ujišťuji sám sebe.

„Ale ne, právě jsme přišli, jednání v divadle se protáhlo,“ slyším odpověď, kterou jsem sice slyšet chtěl, ale přiznávám, že mě poněkud zneklidnilo to množné číslo.

„Jak přišly, jsi tady s kolegyní?“ znovu zkouším předjímat odpověď.

„No, s kolegyní zrovna ne, ale Jiří měl dnes volno a nedal jinak než, že sem z Prahy pojede se mnou. Nevede sem dálnice, tak mě nechtěl pustit samotnou…“ a zase ten podivný úsměv, „ostatně tamhle jde.“

Otáčím se a náhle stojím jako opařený nebo jako ... solný sloup? Asi jako opařený solný sloup! Z vnitra restaurace přichází o hůlku se opírající sice elegantní, ale evidentně starší muž, který je mi následně představen jako Petry muž, tedy manžel, tedy Čechokanaďan Georg:

„Velmi mě těší! Petra mi o vás Michale, hodně a furt říkala! A když říkala, že vy žijete ve Zlín, kam ona jede za business - no, já nedal jinak, pojedu taky. My musíme se potkat a hovořit všichni o tom ... old times, staré časy…“ roztomilou češtinou s anglickým přízvukem hovoří ten Jiří. Ten, jenž je jejím mužem. Ten, se kterým mám trávit dnešní, vysněný den? A proč bych s ním měl hovořit o starých časech? Jeho časy neznám, ostatně mi jsou ukradený - a do našich mu nic není. Jsem totálně zklamán a nesnažím se to ani nějak zvlášť maskovat. Proč se sem vlastně trmácím z východu? Abych si povídal s elegantním a jistě i galantním Jiříkem? Proč mě sem Petra, sakra, zvala? V dnešní době mobilů? Óóoh, mobil! Samo nebe je mi nakloněno – ten můj právě zvoní. Volá Karolína. OK, tak jo, nakonec jsme přece v divadelní kavárně, střihneme si tedy malou, ale dramatickou etudu...

„Ahoj zlato, děje se něco?“ ptám se.

„Co by se mělo dít?“ trochu překvapeně odpovídá Karolína

„Chceš mi říci, že jí horečka stále neklesla?“ na to já.

„Co blbneš? Jaká horečka? Komu?“ Kája je evidentně mimo, ale musím hrát dál.

„A volala jsi do nemocnice? Máme přijet?“

„Co jsi už teď ožralý? O čem to prosím tě, mluvíš?“ Karolíně to dnes bohužel moc nepálí, tak přitvrdíme.

„Jak nejde nastartovat auto? … Že svítila světla? To snad není pravda! Poslouchej, připrav Báru, já chytám taxíka a za 5 minut jsem u vás! Jasný?“ řekni, prosím, že je to jasný, modlím se v duchu.

„Tak jo, jasný!? Spěchej!“

„Petři, Jiří, je mi to moc líto, ale musím se bohužel omluvit, dcera má horečky, už přes 40°, a manželky auto, zdá se, má vybitou baterii. Musím urgentně zajistit převoz do nemocnice. Těšilo mě a snad někdy příště…“ drmolím a couvám k východu. Zdá se mi to nebo se Petra usmívá? Baví se dobře? Asi ano, pomsta je vždy sladká.

„Ale příteli, kde budete teď honit si taxi, tady máte klíčky od my car, bílé Volvo, za rohem. Odvezte dcerku, my vás tu hodinky počkáme, že zlato?“ obrací se Jiří na Petru. Sakra, tak mi alespoň teď pomoz!

„Ale jistě Michale, vezmi si naše auto. Zlín je malé město, odvez dcerku a přijďte se ženou, zajedeme pak na skvělou večeři do hotelu,“ usmívá se Petra.

„To je ale ovšem skvostný nápad, má milá! Už se pane Michale, moc těšíme, oba. Na vás i na jeho ženu! Tak jeďte, my držíme prsty, protože vše dopadne OK!“

Mám je zabít oba anebo jim to auto fakticky šlohnout? V hlavě mi to šrotí... Ne, už je třeba této nekonečné povídce, která je o všem jiném, jenom ne o sexu, udělat rázný konec.

„Jste oba velmi, velmi milí, ale obávám se, že dnes naše plány nevyjdou: Karolína musí s malou zůstat v nemocnici a já jsem dnes už trochu pil, takže nemohu řídit. Ostatně taxík stojí na štaflu za rohem, já běžím … zavoláme si a sejdeme se příště, třeba, třeba … v Praze! Těšilo mě, nashledanou Jiří, ahoj Petro! Jsem moc rád, že sis tady ve Zlíně, na mě vzpomněla…“ a už jsem na chodníku, už přebíhám ulici, za rohem míjím stojící taxíky a zdrhám přes náměstí k budově místního „velkonádraží“.

Dost, končím s ženskejma, konec! Je třeba se smířit s tím, že už mám po sezóně, zítra si koupím akvárko a budu chovat rybičky. Chovat rybičky, luštit sudoku a nadávat na poměry. Konec.