… mít děti chytré. V 1. třídě velká jednička, později houf malých … na střední zrovna tak. Bonusem k dnes již povinné angličtině je japonština. Ne, že by hrála v příběhu zásadní roli – i když vlastně jo.
Syn projel Ameriku, nakonec zakotvil v Japonsku. Inu, láska je láska. Dcera to měla do Olomouce podstatně blíž. Na škole našla zalíbení v kolegovi (nepřekvapí, že překladateli z japonštiny). A protože se to ve dvou lépe táhne, tak si ho vzala … a společně překládají literaturu, titulkují filmy, tlumočí na festivalech apod.
Včera mně volala žena, že mladejm vyšla komiksová série. Letěla do knihkupectví, kde se jí ujala mladá prodavačka. Slovo dalo slovo, dívka byla nadšená: poznala živou matku překladatelky. Žena byla hrdá: viděla, že dcera má práci, kterou lidé uznávají.
Jo, i já jsem zvědavej. Druhý den parkuji v podzemkách obchodního centra, vystojím frontu u výtahů (jeden ze tří je mimo provoz), vyvezu se do nejvyššího patra a už vcházím do knižního super obchodu. Hned u vstupu mě osloví mladík ve firemním, černém triku a bílých rukavičkách…
„Dobrý den pane, jaké máte přání?“
Za prvé: tuhle větu po 17 letech v obchodě bytostně nesnáším … a za druhé: jsem v hajzlu, protože vlastně žádné přání nemám. Teda mám, ale nemám potřebu je ventilovat nahlas. Chci se podívat na knížku, kterou přeložili mladí, vyfotit si tiráž a zmizet. Nevím jak, ale nakonec se nám mezi miliony knih podařilo tu správnou edici (5 dílů) najít. Brožovaný výtisk, kus za 2 kila – no nekup to. Ale já to koupil. Důvod? Ofiko: je přece vhodné mít výtisk knihy své dcery. Druhý: personální míchanice, za pokladnou se dnes otáčí moc hezká, drobná dívka se světlou mašlí ve vlasech. Jeden pohled a jsem si na 99 % jist, že je to právě ta, jež včera komunikovala se ženou. Byla … za 2 stovky je z neportvrzené jistoty jistota potvrzená.
„Tak už to máte komplet, já jsem překladatelky táta,“ nenapadla mě chytřejší reakce, natožpak myšlenka.
„Omluvte mne prosím, jenom obsloužím pána za vámi,“ pokud dobře chápu, chce se mnou mluvit?
OK, s tím nemám problém, poflakuji se kolem regálu a přemýšlím, co dívka potřebuje … můj autogram to asi nebude. Zato bude problém u kasy – tam stále plno. Jeden zaplatí, už jsou tu dva další a za nimi třetí. Tak už vím jak vypadá nekonečno. No nic, zítra je taky den – dnes mizím.
Zítra bylo pondělí, takže mi mělo být jasné, že po nedělní, odpolední směně, má dívka zřejmě ranní nebo ještě lépe – volno. A bylo tomu tak: já byl – ona nebyla. Jak se ale říká: ‚i negativní informace má svoji, byť malou hodnotu‘.
Úterý. Ne, dnes nikam nejedu, beztak má volno. Volím pivo a pokec se sousedem, v pizérce vedle domu.
Středa. Jedu na družstvo. Za hoďku vyřízeno, mám hlad, kam bych tak zašel…? Proč jsem už zase v podzemkách? Čekání na výtah (třetí stále mimo provoz), konečně vystupuji. Tak kam teď: pizza je nalevo, knihy vpravo... Vejdu do knihkupectví, pohled směřuji k pokladnám. Co hledám, nenacházím … hm, tak má ještě volno, pomyslím si zasmušile. Otočím se na podpatku – holt si dneska dám přece jen italskou pochutinu.
„Dobrý den pane, jak vám mohu pomoci?“
Tuhle modifikaci věty také nesnáším … jenže ono záleží hodně i na tom, z kterých úst vychází. A že vyšla, široko daleko, z těch nejhezčích, je zřejmé. Jenže už zase nevím, co odpovědět. Pravdou je, ani druhým dotazem mi ústa příliš nepomohla – ne, opravdu si nejdu koupit dětí další knížky. Naštěstí nápad je tu.
„Já jsem vám vlastně jednu knížku donesl,“ v jejích očích vidím dva otazníky. Nosit knížky do knihkupectví zřejmě není docela běžná věc (podobně jako dříví do lesa), ale to už z batohu vytahuji svůj poslední román a automaticky se ptám, „chcete dopsat věnování?“ Její ‚já nevím‘ jsem přeslechl, dopsal vtipný bonmot, obtočil podpis, sklapl knihu a řekl něco hodně podobného: „Víte slečno, normálně bych se tak nevytahoval, ale přijde mi, že máte knížky ráda, a přestože není japonské provenience, myslím, že by vás ta moje mohla bavit. Rád bych znal váš profi názor a na oplátku zaň nabídl, řekněme, pracovní večeři.“
Slečna zaraženě mlčí, vypadá to na trapas – rozhlížím se kudy nejblíž k východu. Tak nekonečně dlouho stojíme a mlčíme, tohle jistě nečekala (já ostatně také ne). Poté se usměje: „Pokud mi k tomu věnování dopíšete i číslo, tak brzy nastane určitě doba, kdy budu mít velký hlad.“
Jestli tohle není souhlas, tak už nevím, co by měl být. Rychle tedy připisuji číslo a svižně (po schodech, na výtah nečekám) mizím ze světa knih do suterénu k autu. Mise je skončena a já už zase věřím na zázraky.
