Také vám, divákům kteréhokoliv z řady nových seriálů, občas připadá, že scénáristé píši epizody ve stavu mírné nepříčetnosti, že vaří z vody? A je vám stydno za herce, pronášející naprosté kraviny? Ale, když televize je tak.
... báječné uspávadlo! Jenže, víte vy, kdo tvoří ty největší scénáristické kýče? Kdo vypráví ty nejstupidnější životní situace, které by si nedovolil napsat ani značně podroušený autor, natož je pak nabízet do kteréhokoliv vizuálního média? Je to lehké. Ty nejneuvěřitelnější příhody píše sám ŽIVOT!
Cože? Nevěříte? Vždyť ve vašem životě je přece všechno tak logické, do sebe zapadající – přesně ve stylu prvního a hned mimořádně úspěšného muzikálu: „Starci na chmelu!“ Jak se to tam vlastně zpívá? Přece...
„… chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let.
Z té lásky měli pak dva „pásky“, no jasně, že až po svatbě!
A tak si spolu žijí šťastně, bezmála už padesát let!
Jasně, z těch „pásků“ už jsou také, rodiče dětí dospělých,
a když se na oslavě všichni sejdou, do rána slyšet jejich smích!“
----
Jasně, takhle to tam nebylo, ale co ... když může měnit osudy život, mohu si snad i já, z čistě pragmatických důvodů, pár slůvek přidat či pozměnit, no ne? Takže my, diváci prudérně vychovaní Dietlovými seriály, v reálu víceméně s jedním partnerem celý život žijící (pusa kolegyni na podnikovém večírku ba ani platonická láska k Delonovi se přece nepočítá) v současnosti těžko snášíme (nebo jen opravdu pouze já?) sexuální kolečka hlavních i pohlavních seriálových hrdinů. A těžko nám pochopit, nevidíc 2 – 3 díly, že on, předtím ji nenávidící, s ní čeká dvojčata. Nebo proč se úspěšný zubař rozvádí se svou atraktivní ženou, majitelkou cestovní kanceláře? Proč se neočekávaně zamilovala na „služebce ve Středomoří“ do místního bosse? Netušíme totiž, že herečka má příští týden 1. natáčecí den jiného, nového a pravděpodobně ještě pitomějšího seriálu. Proto se celá řada postav navzájem vztahově proplétá tak neskutečným způsobem, že i otrlý divák komerčních a veřejnoprávních televizí nechápavě čučí na obrazovku a jen v duchu se ptá sebe sám: Tak jsem blázen já nebo oni? A nápovědou mu snad může být "bonmot mé kolegyně, která tyto nepochopitelné kotrmelce následující den shrne do jedné věty: „Tak nám zase včera kámen dupal cihlu!“
Ano, souhlasím s výše řečeným (ostatně jsem si to napsal, tak proč bych se sebou hádal), tedy s tím, že většina seriálových příběhů, se kterými se ženy rády ztotožňují (přičemž si neuvědomují, že by je v reálu těžko mohly a chtěly prožívat), jsou nereálné pitominy. Ale přesto zodpovědně prohlašuji, že život si také servítky nebere a na vkus, nás „herců“ v něm účinkujících už vůbec ne. Své tvrzení uvedu krátkým vztahovým propletencem, kvůli kterému tuto úvahu vlastně píši a za kterou by se nemuseli stydět ani američtí scénáristé.
Je pěkný, slunečný a výjimečně teplý říjnový víkend. Víkend to volební. Občanské povinnosti jsem, byť se skřípěním zubů, učinil zadost a nyní sedím v autě a hasím si to po „ostravské“ moderní dálnici, která byla vybudována jako „antispací“. České hlavy pomazané totiž nebyly podplaceny, jak často a s oblibou tvrdí „ta žumpa a póvl“ (tím je myšlena novinářská obec - prý) a nepoužily nekvalitní podkladový materiál, díky němuž se dálnice vlní. Naopak, ony totiž vyšly z toho, že do Prahy je cesta dlouhá a aby se zabránilo tak častému důvodu dopravních nehod na dálnici, totiž „mikrospánku“, tak vymyslely (a naopak použily několikanásobně dražší materiál) technologii vzlínání povrchu vozovky v závislosti na jeho zatížení a teplotních a hydrogeologických vlivech, vytvoření dynamických nerovností, jejichž přejezd povolenou rychlostí udržuje řidiče v bdělém stavu po celou dobu jízdy!
Takže jak jsem již napsal, valím si to po volbách z Moravy severní na Moravu východní ve složení posádky – a teď prosím o chvíli soustředění:
1. Má „ex-partnerka“ s mojí biologickou dcerou včera odjela na oslavu sedmdesátin mé mamky.
2. Vzhledem k otcově dřívějšímu arogantnímu vyhození z „jeho“, pro mne již cizího, bytu mám vstup do ex-rodného hnízda zapovězen. Je mi tedy mamkou dána bezplatná, však dobrá rada, ať se u nich neukazuji. Raději.
3. Díky tomu mohu jet navštívit mamku mé „ex-partnerky“.
4. Abych na to nebyl sám, spočívá na sedadle spolujezdce nesezdaný partner maminky „ex-manžela“ mé „ex-partnerky“ a vzadu na sedadle samotná „ex-tchýně“ mé „ex-partnerky“.
5. A vedle ní, uvelebena na dětské sedačce klimbá nejmladší dcera předchozího „ex-partnera“ mé ex-partnerky, kterou počal „ex-partner“ s novou partnerkou, po odchodu své druhé „ex-manželky“ – jež se již také honosí předponou „ex“.
6. Druhá dětská sedačka je připravena pro nejmladšího potomka mého „ex-švagra“ bydlícího (vzhledem k tomu, že i jeho 2. manželka a 3. partnerka je rovněž „ex“) nyní u své matky, tedy mé „ex-tchýně“ – a který svým životním postojem a činy dokázal, že pořídit každému ze svých tří synků vlastní maminku není jen výsadou českých celebrit, byť momentálně v konkurzu se pohybujících. Ostatně ani ve finančních poměrech mezi nimi není valného rozdílu.
Pokud bych napsal povídku, kde bych použil byť jen část výše uvedených vztahových ex-linek, právem bych byl čtenáři označen za nemístného fantastu – diplomaticky řečeno. Nebo za ožralu. Leč není tomu tak: jsem docela střízliv. Řídím. Právě vjíždíme do města, přibrzďuji, můj „ex – ex“ synovec nám už mává z boudy u zastávky. Chladné přivítání s ex-švagrovou je záhy nahrazeno chladným rozloučením a jsme komplet. Vzhůru na Hanou!
