178| Orlová - Krakov - Helsinky...

Kudy cesta do Japonska? ... Zkus letadlo, no ni z Prahy či z Brna a určitě ni z Ostravy, to by ses načekal. Letos frčí Krakov. Hlavně nezapomeň odbočit v Katovicích. Tak leť!

Bábě v íčku se to poví, leť z Krakova. A do Krakova jak? Šalina tam nejede, tu mají jen v tom Brně. Kolik to je vůbec kilásků? Strejda Gůgl tvrdí, že 155. Jak číslo na hasiče, a že tam budu za 100 minut. Chce to nápad, kde mám mentos? ... Reklama nelže, po 3 bonbonech mě napadne zavolat kámoše: "Bráško, jecháme na výlet, hodíš mě na letiště a odvezeš auto zpátky, bereš, ni? Tak v pondělí, čus!"

Čeho se bojím? Za prvé zubaře, za druhé tchýně, za třetí, že dojde pivo. Dnes změna na špici: první je lítání! Že já blbec vždycky něco slíbím a pak těžce lituju. Marné, z tego se už nevyvlíknu, otvírám pivo a telku ... to sem si vybral kanál: 'Letecký katastrofy'. Vypnu televizi a jdu psát závěť. A taky deník. Když přežiju, vydám ho jako cestopis.

Pondělí, 8:30 - kytky zalitý, ryby nakrmený, voda zastavena, okna zavřená ... plyn memám, zamykám garsonku, odemykám škodovku, přibírám kamaráda a opouštím 206. město - odborníky vyhodnoceno, co do kvality jako nejhorší k žití. Ano, to je Orlová: 28 000 lidí, (foto č. 1).

Přes Bohumín jedu 50, krotím se, koupili policii radary (žije tu 22 000 lidí). Taky tu jezdí fůra vlaků, bo je tu uzel železniční) a hurá na dálnici: u nás D1, za hranicí A1. Hlavně odbočit v Glivicích na A4 ... Kurva! Neodbočil sem. Jsme v Katovicích, to vím. Co nevím, kudyma do Krakova. Čas běží, není zbytí, brzdim u pumpy ... polsky neumím, přesto mluvim: "Dzień dobry, proše pana šukam drogu, autostradu do Krakova. Povie pan, kudy mam jechat?" Chlapík pochopil, popsal mi cestu podrobně. Zbytečně, vím jenom, že mám jet rovně, geradeaus. No vida, jen 3x jsem se otočil a nevím jak, jsem na dálnici. Airport = 60 km, mám na to půlhodinu. Možná nikam nepoletím, zdržení - mýtnice. Chtějí 20 zlotých, na výběr nemám, platím a už to sviští. "Ty vole, zpomal, vždyť předjíždíš i letado!" Má pravdu, po levici, na souběžné dráze jedno startuje - doufám, že ne to moje. Nebylo, ale bylo to o prsa nevyspělé atletky. Jisté je jedno, v odletové hale jsme jenom 2: já a slečna za přepážkou (foto . 2) 

11:45 - sedím v malém airbusu (A 320), místa míń než málo; rolujeme na start. No co je? Pilot to vzal do myčky, má dost času? Prý protinámrazovej postřik (možná foto č. 3, pokud ji najdu) ... Probouzím se zpocenej, je mi zle, potím se, chce se mi umřít i zvracet - zřejmě v obráceným gardu. Šourám se na wc - zbytečně. Sice se vejdu, ale uvnitř se nepohnu. Dilema řeší bzučák, ať se připoutám. Poslechnu, došourám se zpět, sednu  si a připoutám se ... nebleju ani neumírám. Jsem v Helsinkách (asi 650 000 lidí - tipuji, raději si ověřím ... jsem dobrej, na wiki píšou 650 500). 4 hodiny pauza, ok volím pořadí: wc, bufet (pivo, piza, cosi sladké a ještě jedny Krušovice, nedej si za 9 euro, celkem s magnetkama za 50 euro). 

Přechod z gate 9 na předposlední 48 - trvá 28 minut. Aspoň to píšou na cedulích. Lidí tu ještě moc není, zato tu jsou léhátka. Šlofíkem nepohrdnu, však jsem na cestě 7 hodin. Kdo si tipne, že jsem zaspal, má bod. Ale vše v oukeji, vzbudili mě a tak může velkej airbus (A 350?) opustit finskou hroudu.

Čeká mě 11 hodin letu, čím se zabavím? 2x jídlo, filmy a mapy na monitorech v opěradle, psaní deníku a spánek. Začínám věřit, že pokud nás nesestřelej Rusáci a nedojde benzín nad Mongolskem, tak to snad přežiju. Ještě 2 fotečky interiéru a máme tady konec 1. části. Dobrou noc...