Retro: květen 1981; místo: chalupa ve středních Čechách; činnost: příprava na maturitní zkoušky; epizoda: rozbití "svaté" strategie; obrana domácích: Michal, Petr, Zbyněk, Jarda; útok návštěvnic: Zuzana, Mini, Pavla a Martina...
Vstupujeme do děje, kdy zelený žigulík řízený Jardou opouští Prahu. Posádka (parta spolužáků strojní průmyslovky) má před sebou svatý týden ... 7 volných dnů před týdnem maturitním. Má tak posledních 7 dní na dohnání učiva uplynulých 4 let. Vlastně maličkost, stačí jen dostat do hlavy po 30 otázkách ze 4 předmětů. Aby k tomu měli klid a byli oproštěni od četných nástrah velkoměsta, zapůjčili jim Petrovi rodiče chalupu. A protože budoucí maturanti už konečně pochopili, že legrace skončila, vytváří cestou rozvrh výuky nazvaný vznosně strategií.
Strategie svatého týdne:
1. Svaťák, to je běh na dlouhé trati, kdy je hodně důležité nepřepálit začátek! Proto se po příjezdu jen vybalíme a zajdeme se seznámit s místním obyvatelstvem do komunikačního centra (= do hospody).
2. Nemá smysl vstávat se slepicemi - to jsme dělali celý rok a k ničemu dobrému to nevedlo. Naopak, je potřeba se pořádně vyspat. Proč? Protože spánek posiluje!
3. Je hloupost učit se s prázdným žaludkem. Společnými silami proto uvaříme třídenní guláš ... a také budeme dbát na dodržování pitného režimu (= doplňovat pivo na 7. schod).
4. Dle vědeckých studií se člověk s plným žaludkem hůře soustředí a nepodává tak optimální výkon. Proto se po konzumaci doporučuje půlhodinový oddych. My potřebujeme podat max. výkon, proto jsme jednomyslně prodloužili poobědovou siestu na 90 minut!
5. Takže ve 3 hodiny nás probere kafe a pak se (individuálně) vrhneme do učení.
Strategii precizně uplatňujeme a do středy tak věnujeme samostudiu poctivých 6 hodin! Tím ale bere naše snaha o rychlovzdělání za své! Proč? Protože právě ve středu, se kolem páté, rozklimbá na vrátkách zavěšenej kravskej zvonec a hned poté se zahradou rozezní dívčí smích. Komu však patří? Vykukuji z okna v patře ... ale to nevypadá na děvčata z hosp..., chci říci: z komcentra. Ale to jsou ... ne, nevěřím svým očím! Tak tahle sestava by mě ani ve snu nenapadla. Dívčí výpravu vede má předškolní láska (tehdy 5letá), nyní Jardova partnerka Zuzana. Za ní jdou Zbyňkova Pavla a moje málem žena Mini, (obě „spolubojovnice“ z loňského chmelu). Poslední dívku neznám. V každém případě se převlékám do čistého trika, přečísnu vlasy a už se sypu dolů s pozdravem: „Praha zdraví Brno!“ (připomínajíc tím svůj loňský 'chmelový‘ přeřek). A už to, stejně jako loni, zase schytávám.
„Já ti dám Brno, človíčku! To je vážně tak těžké si zapamatovat dvě slabiky, jedno město: B-e-r-o-u-n, jak chceš prosím tě odmaturovat?“ skočí mi na špek Pavla. Odpovědi se už nedočká, bo jdu z náruče do náruče a já v tu chvíli pochopil, že strategií svatého týdne můžeme tak nejvýš utřít - cokoliv, neboť její platnost právě definitivně skončila. Po uvítání se usazujeme kolem stolu ve světnici a Zuzana se ujímá slova:
„Tak povězte tygři, povedlo se nám překvápko? Osobně si myslím, že na 100 procent.“
„Hodnoty se sčítají, já to vidím na procent 400,“ prohodí suše Jarda, čímž vyvolá další salvu smíchu.
„Mohl by mi někdo vysvětlit, jak jste se vy dvě daly dohromady?“ podívám se na Mini.
Ta jen vyhrkne: „No, spískala to Zuza, tak ať vám to řekne sama.“
„Povím, proč ne – ale zadarmo ani kuře nehrabe. Chci pivo! Vůbec netuším, proč jsem ještě žádné nedostala? Snad si dneska jedno zasloužím,“ … než dořekne, má před sebou 3 láhve. Vytáhne na ex půlku a pokračuje: „je to jednoduché, s Pavlou se známe s psychokurzu. Já jdu po maturitě na psychinu a Pavla to má jako povinnou nebo jako...“
„Nepovinně povinnou stáž,“ usměje se Pavla.
„O přestávce se na záchodech u cigárka probere kdeco. A když nám Pavluša vyprávěla, jak na chmelu založily s klukama ze strojárny kapelu, pojala jsem důvodné podezření. A když padla jména – bylo mi jasné, odkud vítr fouká! A protože od Járy vím, kde se tento týden zašíváte … jenom tomu prosím, neříkejte učení … tak jsme se domluvily na přepadovce! Pavla oslovila Peťku, mimochodem, jak jí to Michale, vlastně říkáš? Mimi nebo Mini? Jako že je taková droboučká? Hmm, to je dobrá přezdívka, můžu ti tak říkat taky … Mini?“ směje se Zuzana, „a abychom tady nebyly v menšině, ukecala jsem kámošku z gymplu, Martinu: budoucí skvělou novinářku, která o nás jednou napíše bestseller! Tak na zdraví!"
A jak to bylo dál? Přestože strategie svatého týdne příchodem dívek padla, jsme tomu navzdory (anebo snad právě proto?) všichni odmaturovali. Příběh jsem si, se svým svolením, vypůjčil z mé triofantasgrafie: Príma léta, když vnuknutím tématu mi byla poznámka diskutujícího v minulém článku, že jenom blbec čte návody a učí se na zkoušky. Něco na tom je ... ale teď už se zase vrátíme zpět do doby covidové, podzimu 2021.
!!! TIP !!! Blog č. 85 až 94 --- Příběhy sestřičky Petry Z, (Mini) - 1. až 10. část
!!! TIP !!! Blog č. 95 až 99 --- Příběhy studentky Zuzany - 1. až 5. část
